Love is a deserter

9. leden 2011 | 10.38 |

dave01Nedávno jsme v suplované hodině mezi sebou diskutovali o tom, jakou výšku si budem vybírat. Jedna spolužačka mi tehdy řekla:

"Hoo, stejně si myslím, že je tě na tu medicínu škoda."

"Jak jako škoda?" ptala jsem se. "Docela na ni chci jít."

"To sice můžeš, ale myslím, že umělci by se neměli věnovat exaktním vědám. Máš sice dobré známky a tak, ale stejně tě to podle mě táhne k tomu umění... vždyť píšeš, dobře kreslíš - já vím, že ty patříš k nám! Jednou z té mediny zběhneš s nějakým umělcem a pak, pak si povíme na srazu za deset let!"

Nevěděla jsem, co mám na to říct, a pořád to nevím. Hrozně mě potěšilo, že mě tak někdo vnímá - a koho by to taky nepotěšilo, že? Pozor, tady přicházím - Já, velký umělec!

Stejně je mi to na prd. Můžu si k tomu tíhnout jak chci, ale stejně by mě naši zabili, kdybych na medicínu nešla, když už tak dlouho vypadám, že půjdu. Kdybych mohla, studuju toho víc naráz, protože v tomhle případě je na pytel jak to, že nemáte páru o tom, co dělat dál, tak i to, že vás baví strašně moc věcí a neumíte si mezi nimi vybrat.

Ta spolužačka není jedna z mých nejbližších, ale myslím, že mě tehdy zasáhlo i to, že se jí podařilo hluboko ve mně vyšťárat něco, o čem se mnou nikdo jiný nemluvil. Jenom tvořit a tím se živit. Strašně, strašně, strašně moc bych to chtěla, ale nejsem zase tak naivní, aby mi nedošlo, že bych nemusela mít z čeho žít, protože oceán tvořících lidí je nekonečně velký a plave v něm spousta velkých ryb. A mám docela ráda domov a střechu nad hlavou, takže si na to budu muset normálně vydělat. Nestěžuju si, tak to prostě je.

Ale je to škoda a já zase pochybuju.

Včera večer jsem čtyři hodiny psala novou povídku a mám z ní fakt radost. Jenže psát už není tak lehké jako dřív, hlavně není moc čas a je těžké se k tomu dokopat po týdnu školy a hned druhý den po pařbě. Přiznávám, že sjem včera pracovala fakt tvrdě. Ten pocit, kdy se dostanu do tvořícího vytržení a ten nádherný pocit po dokončení, kdy vím, že jsem stvořila něco, co se mi líbí, je ale k nezaplacení, a je zase lepší než kdysi. Minulý rok jsem (kromě začátku roku) docela ztratila psací kondičku a cvik, a jak nápady přicházely hůř a hůř, začala jsem se reálně bát, že je s mým psaním veta. Tenhle rok ji pomalu a těžce nahazuju zpátky. Stojí to ovšem za to. Nové práce momentálně nezveřejňuju kvůli tomu, že něco chystám - přirozeně. Tak doufám, že vás i sebe brzy potěším něčím větším - a lepším. 

(img: Dave McKean for Sandman)

Zpět na hlavní stranu blogu

Související články

Komentáře