Ocitla jsem se na vrcholu svého asociálního období a v brzké době se chystám ponořit do tisíců polštářů a peřin s tisíci knihami a nevylézt, dokud se všechno neuklidní. Mám fialové povlečení na posteli a po ruce třeba:
Nebezpečné známosti od Choderlose de Laclose (díky za tip, sestřenko), Klid a rozvaha od Milana Šťastného (fííí, ta povídka o vlasech je poměrně drsná), Nokturna od Kazua Ishigura, Dlouhá cesta dolů od Nicka Hornbyho, Amberville od Tima Davyse (Zlí plyšáci. Jsem zvědavá, co z toho vyleze). Plus plno jiných knížek.
A taky čaj a sladkosti.
(Máte někdo s výše popsanými knihami nějaké zkušenosti? Jak se to všechno četlo?)
Možná dokonce prolomím své filmové mlčení - se mnou a s filmy je to hodně těžké - a podívám se na Nebezpečné známosti, Inception nebo Hodiny. Nebo Sucker Punch. Ale nechci to všechno zakřiknout.
Venku je hnusně, zima a Otrava je otravná. Někteří z vás díky téhle přezdívce možná nabyli dojmu, že své rodné město nesnáším, ale to není pravda - přece jen jsem tu zatím zažila to nejlepší, co se mi stalo. Někdy ale cítím neodbytný pocit, že musím vypadnout. A že je vzduch zase pěkně hnusný a moje plíce, i když si dopřávám nikotinu jen decentně v rámci doutníků (jejichž dým se ani nevtahuje do plic), budou nejspíš vypadat... no, ostravsky. Hlavně, že máme akci smog. Ta nás jistojistě všechny zachrání, stejně jako výstavba x dalších obchoďáků. Ale zpátky k počasí, jeho momentální rozmary mojí kopáčské náladě jen vyhovují.
Po dlouhé době a divokém měsíci a půl jsem konečně zase napsala pár řádek. Hrozně se mi ulevilo, že ještě umím psát příběhy. Beze srandy.
Začala jsem se zajímat o Reného Magritta. Jeho obrazy mě uchvátily. Mrazí z nich. Ke všem Les liaisons dangereuses, které jsem zmiňovala předtím, přidávám i jeho verzi (obrázek). Doufám, že se mi v listopadu podaří dostat se na jeho výstavu do Albertiny.
