Slepé sny

8. květen 2011 | 22.45 |
› 

4441706Vytahuju další flašku z mých nekonečných vinných sklepů pro vás, čtenáře, a bouchám šampaňské. Po dlouhé době jsem se rozhodla pověsit tu jednu z mých nových povídek a světe div se, je to asi to nejvtipnější, co jsem kdy napsala... bohužel je to tak, psát humorně mi nejde. biggrin Nicméně! Dovolte mi ještě pár slov euforie, než půjdeme na věc. Já vím, že z toho dělám kdo ví co, ale mám fakt radost, že jsem po delší době napsala něco pořádného a že se mi to líbí. Vydržte ten smrad sebechvály ještě chvilku. biggrin Doufám, že vás čtení nakopne k tomu, abyste dole na stránce zhodnotili, jak uznáte za vhodné.

Tahle povídka se zakládá na mých opravdových snech - snech, kde nevidím. Opravdu se mi zdají ty dva typy a zdají se mi často. Je to taková ochutnávka sbírky, kterou sestavuju, doufám, že si to užijete. Vladimir je jedno z mých oblíbených jmen a vím, jak to v nemocnicíh a u doktorů chodí, takže žádný strach. ;) A kdo uhodne, který Rus mě mírně inspiroval (byl divný a slavný a spisovatel a jeho iniciály jsou DCh), koupím mu lízátko. Hezké počtení! ahoy

---

Vladimir se probudí a zjistí, že je stále unavený. Únava mu těžce sedí za krkem, jako by na ni dlouhý spánek, který si speciálně naordinoval, neměl žádný vliv.

Rozmrzele si zívne, hlasitě a důkladně, s pusou dokořán a protáhne se, až mu to v těle zakřupe. Protře si oči a chce je otevřít. Moc mu to ale nejde. Tedy, ne že by se nějak moc snažil, protože je naladěn spíš na další dobrodružství v krajině snů než v tvrdém světě reality.

Znovu si zívne a snaží se setřít zaschlé slzy z víček. I ta má těžká únavou. Možná proto mu jdou dneska rozlepit tak těžko.

Chvíli sedí v posteli a protírá si oči, než mu dojde, že opravdu jen tak otevřít nepůjdou. Musí na nich mít něco, co se nedá odstranit rukou.

Vladimír vstane a potácí se poslepu bytem, rukama máchá sem a tam, aby do něčeho nenarazil. Nejdřív si zajde na záchod a cítí se potupně, když musí čůrat vsedě. Spláchne a vpotácí se do koupelny. Pustí proud vody. Teď to jít musí. Trošku otočit levým kohoutkem, přitáhnout pravý. Tak Ideální teplota. Ponoří ruce do umyvadla a chrstne si vodu do obličeje. Krouživými pohyby si jemně protírá okolí očí, masíruje, pečlivě a beze spěchu. Určitě se to něco dá rozpustit.

Zkouší oči otevřít. Nejde to.

Ztratí trpělivost, drhne si je, protírá sem a tam, a když to nepomáhá, najde mýdlo a vstříkne si trošku do dlaní, přičemž shodí kartáč a kelímek s hřebenem, které hlasitě dopadnou do vany.

Nic. Nemůže oční víčka rozlepit.

Voloďa s tlukoucím srdcem nahmatá hladký a studivý okraj vany, a jakmile si opatrně sedne, začne panikařit.

Za chvíli musí do školy a nemůže se tam objevit takhle, se zavřenýma očima, odkázaný na ostatní smysly. Umřel by hanbou a stejně by z vyučování nic neměl. Co když oslepl? A jak se to mohlo stát - ze dne na den?

Aha! Rozsvítí se mu. Možná je to nějaká nemoc. A co se dělá s nemocemi? Chodí se s nimi do nemocnice! Tam mi určitě pomůžou, řekne si a vyrazí ven.

Dojde k ordinaci MUDr. Yvese Myškina, který naštěstí sídlí hned v přízemí. Podle brebentících hlasů pozná, že je před ním na řadě několik jiných pacientů, a tak se usadí na lavičku a čeká, zatímco mimoděk poslouchá rozhovory ostatních.

"Ty to mi neuvěříš," zvolá nějaká matrona a současně Vladimir ucítí pach zkyslého potu. "Od té doby, co mám menopauzu, se potím jak kůň a nejvíc v podpaží..."

"Varjo, v podpaží se potí každý dost. Já se začala hrozně potit na stehnech, teda mezi nimi. Proto teď chodím i sedím jak chlap, s nohama od sebe, protože rozumíš, co kdybych se začala potit i tam dole, na micce, mohla bych dostat..."

"Mááááámíííííí!" ječí panovačně nějaké dítě a Vladimir se díkybohu nedozví, co by Varjina společnice dostala.

"Ticho, Mišutko, ticho - nebo bubák!"

"... ale špatnou známku dostali všichni, opravdu, ta striga matikářka je na nás určitě zasednutá..."

"Takže jsem dospěl k názoru, že naše zdravotnictví by potřebovala efektivnější..."

"... tuhle stará Vasiljevová konečně vypadla z toho svého okna, v neděli ji vezli na krchov... říkala jsem si, kdy se vykloní tak moc, že sletí na svou nevymáchanou hubu..."

"Pan Vladimir Lebeděv!" prořízne sestřiččin hlas mumraj a Voloďa sebou leknutím trhne. Vstane a vědom si zvědavých pohledů ostatních co nejrychleji vejde do ordinace.

Papíry šustí, sestřička bouchnutím razítkuje lejstra a dr. Myškin se ho svým hlasem filmové hvězdy ptá: "Tak copak tě trápí, Voloďo, že nejsi ve škole?"

"Pane doktore, já asi oslepl."

"Vskutku? Nu, podíváme se. Pojď blíž, ať si tě prohlédnu." Zatímco Vladimirovi poklepává na břicho, hruď a kolena, poslouchá jeho dýchání a prohlíží si jeho mandle a uši, vyzvídá: "Co tvá matka, Voloďo? Jak se má? Vyléčila si ty své žlučníkové kameny?"

Voloďa mu váhavě odpoví, že ano, je jí dobře a minulý týden byla na kontrole.

"To jsem rád. Je to dobrá žena, tvoje matka." Opáčí dr. Myškin jako vždy. "Vyřiď jí mé pozdravení. Jak se ti to stalo, Voloďo? Kdy jsi přestal vidět?"

"Tuhle jsem se ráno probudil a nemohl jsem otevřít oči, pane doktore. A jsem hrozně unavený. Je to vážné? Budu muset jít na operaci?"

"To zatím nevím. Nech mě prohlédnout tě zevrubněji. Udělám ti rentgen, elektroencefalograf, odběry krve a mazu z uší a půjdeš se nám vyčůrat do zkumavky."

Dr. Myškin ho provází po všelijakých vyšetřeních, během toho se stále vyptává na matku a ve finále řekne: "Teď chvíli počkej tady venku a my ti řekneme, co a jak. Můžeš si přečíst nějaké časopisy o medicíně, třeba se ti to bude ve škole hodit."

"Pane doktore, já nevidím."

"Aha, já zapomněl. Tak si aspoň můžeš prohlížet obrázky."

Vladimir ani neví, jak dlouhá doba uplynula. Pustí si rádio, ale tam hrají samé zmatené a útočné disko. Konečně slyší dveře ordinace se otevřít.

"... Jémine, ty tu pořád jsi," zazní překvapený hlas dr. Myškina. "Promiň, Voloďo. Už zavíráme."

"A jak dopadly ty moje testy?"

"Ach, testy! Světlano, jak to dopadlo? Aha, uhm... mmm... No, Voloďko, vyšlo, že to je, é, viróza. Obyčejná superrychlá viróza. Na tu nepotřebuješ ani žádné léky."

"A co mám teda dělat?"

"Nic se neboj, běž domů a pořádně se vyspi. Jsem si jistý, že jakmile se vzbudíš, všechno bude jako dřív."

Vladimir se konsternovaně zvedne. Dr. Myškin ještě křikne cosi o pití horkého čaje s citronem a pak už se za zdmi ordinace ozývají jen chichotání a občasné tlumené rány.

Viróza by bylo to poslední, co by Vladimira napadlo a po tak dlouhém vyšetření tím spíš. Nicméně dr. Myškin je lékař, a tak určitě ví, co říká. Vladimir je ovšem z toho všeho tak zaskočený a zahloubaný do katastrofických představ o své nemoci, že místo domů zamíří ke škole a když už konečně dorazí do domu, skoro na schodech shodí malou Annu Kareninu a pak vejde do bytu Bulgakových, kteří se šokem přestanou hádat.

"Omlouvám se, spletl jsem si poschodí," vyhrkne Vladimir a zařadí rychle zpátečku. "Pálí se vám pudink."

Do schodů do svého patra běží pro jistotu po čtyřech. Matka už se mezitím vrátila a na přivítání ho zahrne dotazy jako proč leze po čtyřech počínaje a jak se má dr. Myškin konče, jenže Vladimir je tak unavený, že prostě padne do postele a usne.

---

Ráno se Vladimir probere celý zpocený, hladový a s oblečením ze včerejška na sobě. Doma je ticho. Matka se nejspíš odešla zeptat dr. Myškina osobně, jak se mu daří, když jí to její syn včera nebyl schopný vypovědět. Vladimir si vzpomene, co se stalo a zasténá. Celou dobu si myslel, že byly tyhle slepé sny jen noční můra.

Protírá si oči. Bojí se je otevřít. Co když rada dr. Myškina nebude fungovat a jeho pošlou na operaci, kde mu budou muset víčka rozříznout nebo, ještě hůř, bude do konce života slepý?

Vladimir se zhluboka nadechne a vydechne. Udělá to znovu. A znovu. A pořád dokola, než se konečně odváží otevřít oči.

Vrazí mu do nich tolik zářivého světla, že bolestí vyjekne a rychle je zavře. Ale jde to! Dokázal to! Nemusí pod kudlu!

Vymotá se z přikrývek a jde do koupelny. Po obličeji se mu kutálí krokodýlí slzy a není si jistý, jestli je to úlevou, bolestí nebo obojím dohromady. V koupelně je zhasnuto a stejně má pocit, jako by se díval do slunce. Bodá ho to. Když se umyje, rozhodne se v celém bytě zatemnit. Postahuje všechny žaluzie, zatáhne závěsy a rázem je v bytě tma. Pak se Voloďa zachumlá do peřiny a čeká, až bolest poleví a oči si zvyknou. Přece jen neviděly celý den a tohle musí být šok. Bude je zvykat postupně, pěkně pomaloučku. Může to trvat maximálně dvě hodiny a hlavně - má zrak zpátky.

Voloďa leží a čeká. Musí mít oči přimhouřené, protože ho oslňuje i šero. Sleduje hodiny, jak ubíhají.

Zjistí, že leží už šest hodin a pořád kvůli neexistujícímu jasu nevidí normálně, jen oslepující bílé světlo a hrubé obrysy předmětů. Když hodiny odbijí třetí odpoledne, usoudí, že tohle už opravdu není v pořádku a rozhodne se zajít znovu za dr. Myškinem, protože přece, co to má znamenat? Co to je za virózu, když dneska už podle doktora měla být pryč a přitom to vypadá, že postoupila do druhého stadia? Poněkud naštvaný se oblékne, ale trvá mu to dlouho, protože všechny předměty se zdají být daleko a nemůže na ně dosáhnout. Když nastupuje do tramvaje, spadne na koleje, protože je schůdek dál, než vypadá. Vytáhnou ho nějací dědečkové, brblající cosi o míře pití a že vodka už má své lepší časy za sebou.

Vladimir dorazí k dr. Myškinovi celý schvácený a špinavý. Sestřička hlasem jeho matky zakřičí: "Pan Vladimir Le... Voloďo, co tu děláš?"

"A co tu děláš ty, mami? Nepracuješ náhodou v Nové huti?"

Matka si rozpačitě uhladí pomačkanou bílou sukni a rozcuchané vlasy a neví, co říct. "No, Voloďko, my totiž s Yvesem, teda do - "

Dr. Myškin vykoukne z ordinace a s úsměvem tak zářivým, že Vladimira rozbolí oči ještě víc, jí uhlazeně skočí do řeči: "Chuděra Světa totiž zničehonic, eh, onemocněla a tvoje matka byla tak hodná, že mi chtěla pomoct, než se Světlana vyléčí. Pořád to opakuju, je to dobrá žena. Co tě trápí dneska, chlapče? Moje včerejší rada pomohla, viď? Kukadla ti září jako pouliční lampičky, já to vidím! Jsem rád, že jsem ti byl nápomocen."

"Tobě včera něco bylo, Voloďko? Proč jsi mi nic neřekl?"

Vladimir matku ignoruje a odpoví: "Pane doktore, vaše rada sice pomohla a dneska můžu oči otevřít, ale stejně nic nevidím. Všechno mě totálně oslňuje a musím chodit s přimhouřenýma očima."

"Aj! To je nemilé. Ukaž, znovu tě prohlédnu. Dýchej zhluboka!"

"Říkal jste, že dneska už budu zdravý," poznamená Vladimir, když ho doktor znovu vezme na vyšetřovací maraton. "Že je to viróza."

"Taky že je, chlapče. Jsem doktor, musím to vědět."

"Tak proč pořád dobře nevidím? Ty oči mě bolí, pane doktore."

"Vydrž, všechno se po vyšetření dozvíš. Neumřeš, neboj."

"Zdá se mi, že ta moje viróza je spíš v druhém stadiu než že bych se uzdravoval."

"Oj, to je mi líto. No nic. Počkej tady momentíček, hnedle to bude."

Vladimir si tedy sedne a znovu čeká až do zavíračky. Pak z ordinace vyjdou jeho matka a dr. Myškin už v kabátech a s ušankami, a když si ho všimnou, matka zrudne a doktor zahlaholí: "Voloďo! Ehm, určitě čekáš na svoje testy."

"Už delší dobu," ujede Vladimirovi, protože je poněkud namíchnutý.

"No, díval jsem se a, eh... Jeleno, byla to viróza, že? No, ehm, je to viróza, chlapče. Do zítřka je pryč. Dáš si od maminky horký čaj s citronem, budeš baštit vitamíny, pak se vyspíš a není co řešit."

"To už jste říkal včera a já pořád nevidím!" vypění Vladimir. "To není žádná viróza, ale vážná nemoc! Co když oslepnu? Co když už do konce života neuvidím?"

Dr. Myškin chvíli stojí a přemýšlí. Pak pokrčí rameny.

"No, někdo tu smůlu mít musí," řekne a usměje se tak zářivě jako pouliční lampičky, že z toho Vladimira zabolí oči.

---

Největší inspirace, u které mi občas ukápne slza (OK, jsem cíťa):

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

Komentáře

RE: Slepé sny brunhilda* 10. 05. 2011 - 01:36
RE(2x): Slepé sny opaline 10. 05. 2011 - 10:00