Já kdysi

Zrovna jsem vykecávala se 750 words (ztratila jsem všechny své odznaky, protože jsem pátek místo s netem trávila s Absolutem, Amundsenem, Absinthem... hádám, že tomu můžu začít říkat 3. A?) (nejsem notor) (hele, taky jste byli takoví) (a náhodou jsem si páteční večer s naší třídou užila) a chtěla jsem napsat aspoň pár řádek něčeho fiktivního, protože od Slepých snů jsem tomu nedala dva týdny, a napadlo mě, že bych mohla zabrousit na jeden svůj starší soukromý blog, který svůj název odvozuje od inspirace. A víte co? Vážně mě inspiroval. Když jsem si ho tak pročítala (musím si taky pochválit svůj minimalistický design), u některých článků se mi obracel žaludek z toho, o čem jsem psala, u jiných mi bylo do pláče. Beze srandy. Na některé vzpomínky jsem totiž úplně zapomněla a přitom pro mě byly tyhle věci kdysi tak důležité, že jsem nevěřila, že je někdy budu moct zapomenout. Ať žijí deníky. Strašně moc těch věcí, o kterých jsem tam tehdy psala, mě posunulo, naučilo, úplně se mnou zatočilo a vidět je po dvou letech nebo dokonce po roce bylo... dechberoucí. Byla jsem tehdy poměrně psycho osobnost. Málem bych na to pro všechnu školu, práci, lidi, soustředěnína všechny maličké věci, dočista zapomněla.

Tady je pár věcí, o které bych se s vámi chtěla podělit (možná, pokud jste tam chodili, je už znáte) a které na tom blogu pořád jsou.

• Moje první oficiální vystoupení s Bezejmennou skupinou, kdy se holky ze  třídy složily na čokoládu, aby mi dodaly před prvním takovým výstupem odvahu. Euforie poté.
• Depresivní stavy, na které jsem bohužel zapomenout nemohla, protože úplně nezmizely.
• Sny, které se později staly skutečností, například ten o Ostravákovi.
• Můj triumvirát múz.
• Traumata (opravdová) z určitých holek, které měly co do činění s D. Když to, co jsem tehdy psala, co se mi dělo, čtu dneska, je to, jakoby mezitím neuplynul žádný čas. Některé vzpomínky holt vyplavou na povrch už jen díky mikronáznaku.
• Taneční. Na ty jsem nezapomněla.
• Zážitek, kdy jsem sama od sebe oslovila týpka v buse a pak se zbytek dne sama sebe děsila, ale zároveň jsem an sebe byla hrdá.
• Patos. Můj copyright.
• Tehdy jsem psala líp.
• Tréninky. Naši upe-nejvíc-chlapci, Petr-těžce-pracující-člověk, Jana, Vašek s Bobem, všichni. Semináře. Karate camp s okinawskými mistry. Na tohle v životě nezapomenu.
• Björn Dixgard. Aaaah.
• Slečna na K.

(Eva Green. Musím jí tady udělat nějakou výstavku.)