Dave McKean. Moje estetické srdce je navždy jeho.
Rozhodla jsem se pustit se do (dle mého názoru) velkolepého projektu, teda aspoň velkolepějšího, než normálně. Bude mít jak literární, tak výtvarnou stránku a chtěla bych si s tím doopravdy vyhrát. Do téhle nové povídky, která má být posledním přírůstkem do sbírky, kterou pomalu, ale jistě sestavuju, zkomprimuju pár svých děsivých zážitků, vzpomínek, nějaké strachy, sny a podobné harampádí.
Taky možná proto je tak těžké tu povídku psát v kuse - nemůžu se občas donutit k tomu, abych s ní pohnula a pokud přece jenom, jde o pár vět. Nikdy mi žádný text ještě "nekladl" takový odpor. Někdy z něho a z toho, o čem je, mám husí kůži. Přenést na papír něco, co mi kdysi nedalo spát, a udělat to navíc tak, aby to mělo tu atmosféru, jakou jsem zažívala tehdy, není sranda. Na druhou stranu doufám, že se s těmihle temnotami takovým způsobem aspoň trošku vyrovnám a do budoucna si užiju více prospaných nocí než probdělých.
The words aren't coming so easily