Organický text

23. červen 2011 | 23.17 |
› 

Text žije. Knihy, povídky, básně a všechny možné útvary, na které si vzpomenete, mají vlastní život. 

Na rozdíl od ostatních živých stvoření vám ovšem nekladou odpor, neodmlouvají, nepotřebují najíst ani vyspat se a jsou velmi čistotné a skladné. Proto nikdy papírové knihy nezmizí z povrchu zemského - nebo jsem o tom aspoň přesvědčena.

Zato ale vyžadují zvláštní přístup, jste - li jejich tvůrci. Pokud respektujete jejich požadavky a necháte je žít spokojený a plnohodnotný život, odvděčí se vám za to skvělým pocitem a často i uznáním ostatních lidí.

Kdysi dávno jsem od někoho zaslechla, že jestli je člověk dostatečně pilný, naučí se všechno, co bude chtít včetně šplhání, chození po laně nebo kreslení. To klidně může, ale nalijme si čistého vína; myslíte si, že skvělá a známá díla vznikla jen díky neuvěřitelné snaze autora napsat něco dobrého? Že pro psané slovo nejevil ani špetku přirozeného citu? Psaní je intuitivní záležitost, stejně jako tkaní pavučin. Nikde jsem neviděla žádná pravidla, jak napsat dobrý historický román, sonet nebo scénář ke hře, zkrátka univerzální návod na to, jak stvořit kvalitní text. Někteří lidé se je snaží dát dohromady, ale buďte vůči nim obezřetní - takové texty se zabývají jen formální stránkou, případně je jejich jediným účelem vydělat svému autorovi peníze (tohoto eseje se to ovšem netýká). Pro psaní musíte mít pohromadě dvě věci - aspoň lžičku talentu a kvanta vůle. Vůli proto, abyste mohli to, co existuje do určité chvíle jen v myšlenkách, převést do reálného světa a talent proto, abyste měli nástroj, se kterým svoje dílo budete opracovávat a dávat mu osobitý ráz. V Tescu bohužel ani jedno neprodávají, takže jestli člověku jedna z těchto dvou důležitých přísad chybí, bude vaření textu o něco těžší.

O tom, jestli někteří z nás zrají jako víno by se občas dalo pochybovat, jedno, co opravdu zraje, je kromě samotného vína také psaní. Naštěstí svoje výtvory nemusíme strkat do žádných sudů v temných sklepeních, poznat ale, kdy je ten správný čas poslat text do světa, je těžší, než se může zdát. Kdysi dávno, ještě než po Zemi kráčeli dinosauři, jsem byla hrozně nedočkavá na názory čtenářů a místo zralého textu jsem zveřejňovala docela rychlokvašky, protože jsem se těšila, jak uslyším, jak se mi to zase povedlo. Jaké bylo moje překvapení, když byli všichni docela rozpačití a moji práci zhodnotili stručněji a neutrálněji, než jsem čekala! Žádný textový inkubátor, kam by si člověk prostě odložil nedokončenou věc a nechal ji tam vyrůst, neexistoval a doufám, že ani existovat nebude, a tak jsem si svoje výplody musela konečně po sobě přečíst.

Puntičkáře asi nepotěší, že naopak "přenášet" příběh a donekonečna ho upravovat taky není to pravé ořechové, protože zaprvé se z toho zblázníte, neboť vám jeho podoba nikdy nebude dobrá, zadruhé se nikdy nedozvíte, co si o tom myslí ostatní a zatřetí, zní to zvláštně, ale jde to pak na tom textu znát. Působí plastově, uměle a člověk si z něho moc neodnese, stejně jako ze zeleniny pěstované ve vodě místo v hlíně.

Jakmile jednou uděláte perem čárku na papír, případně zmáčknete klávesnici, začne se váš příběh rodit, získávat vlastní osobnost, vlastní temperament a vlastní vizáž, které se v průběhu psaní utvářejí. A já jsem sice jeho stvořitel a mám nad ním úplnou moc, ale pokud ho chci mermomocí podvolit svojí vůli a psát si, co mě napadne bez ohledu na to, jak přirozeně to bude vypadat, půjdou na něm násilné změny poznat stejně jako šrámy a modřiny. Jde o detaily a to, jak to, co potřebuju říct, podat co nejefektivněji a nejvěrohodněji, což se snadno dá, pokud občas sáhnu k intuici a příběh si na oplátku trošku poslechnu.

Beletrie a poezie pak mají mít svou atmosféru, ať už je jakákoliv a vytvořená čímkoliv, bez ní bychom četli literaturu faktu. Někteří si dávají rádi záležet s dlouhými a přesnými popisy, jiní se po hemingwayovsku spokojí s hrubou črtou, dnes už ale platí, že čím méně popisování, tím lépe, protože je literatura současnosti dynamičtější a soustředí se spíš na jiné věci než prostředí. Pamatuju si, že když jsem jako povinnou četbu vyfasovala Odysseiu od Homéra ve veršovaném překladu a spolužák četl například Chrám Matky Boží od Huga, oba jsme více či méně umírali u několikastránkových vykreslování krásy budov, lidí, přírody nebo vykreslování čehokoliv jiného, co se příběhu příliš netýkalo. Každá z metod navozování atmosféry má ale něco do sebe a koneckonců, proč při čtení spěchat?

Když už je tedy příběh dospělý a má svou podobu a temperament, byla by škoda ho poslat z domu a zjistit, že se po pár krocích rozpadl. Aby správně fungoval, musím ho utáhnout a přesvědčit se, že má hlavu, patu a že dokáže držet pevně při sobě jako celek. A že sám beze mě ve světě obstojí.

Takže milujme se a množme se.

(P.S. Pokud jste James Joyce a chystáte se stvořit největší literární experiment své doby, neberte na tento esej žádný zřetel.

P.P.S. Nemám v úmyslu zastupovat vaši učitelku literatury a jsme si vědoma, že z tohohle odvažuju-se-to-nazvat-esejem by mohl být někdo zmatený.)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Organický text sanny b. white 27. 06. 2011 - 18:56
RE: Organický text rebarbora 30. 06. 2011 - 08:00
RE: Organický text márinka 30. 06. 2011 - 13:12