Frfňando

12. srpen 2011 | 00.01 |
jesse lenz
(Jesse Lenz)
Přiznám se, že kdysi, když jsem ještě byla škvrně, neznalé světa, mi chutnaly i obědy ve školní jídelně a jedla jsem vždycky všechno až na specialitky typu šišky s mákem, sekanou, karbanátky, prejt (vypadající jako... ano, přesně to, naše základka se na to specializovala) a podobně. Kromě toho naše gymplácká jídelna nevaří špatně. Od určitého zlomového momentu v březnu, kdy se pro mě v podstatě všechno převrátilo vzhůru nohama, si ale vybírám. A občas fakt hodně.

Stalo se to doslova ze dne na den, protože z toho, jak jsem tehdy byla ve stresu, jsem skoro nejedla, šíleně jsem zhubla, nespala jsem a masivně jsem pelichala, a když jsem začala normálně jíst, zjistila jsem, že jídla,která jsem neměla ráda, teď nenávidím a jídla, která jsem nemusela, ale jedla jsem je, teď taky nemůžu ani cítit. A tak začala moje frfňácká etapa, která dosud neskončila a nejspíš ani nikdy neskončí. 

Nejradši bych se přestěhovala někam k el mar Mediterráneo, protože to, co jím, je z drtivé většiny ze středomořské kuchyně a taka jenom kroutí hlavou, když jsem schopná i celý den jíst jenom studené - rodiče a brácha jsou totiž na studené a teplé jídlo citliví, z hodně studeného je bolí břicho - a saláty, ryby, pizzu a podobné pokrmy, které taku nezasytí ani náhodou. Naši kroutí hlavou i nad tím, jak si z každé cesty do Španělsku přivezu kvanta tamějších potravin jako sýry, uzeniny, pan tostado con tomate (chlebové sušenky s rajčatovou salsou a oreganem), olej, olivy... a vyhodím za to vždycky majlant. Zrovna na španělské jídlo jsem vážně vysazená. 

A Španělsko a španělštinu, ale to už víte. Ale víte taky, že jsem údajně byla v minulém životě portorická politička? Nevíte! Cha! Odtud to beztak pramení. Miluju, jak ten jazyk zní a jakým způsobem ti lidi mluví a chovají se k vám, někdy to dokáže strašně moc zahřát u srdce. Možná je to tím, že jsem měla tolik možností se se španělskou kulturou setkat a poznávat ji, a i když jsem to neudělala úplně do hloubky, stejně jsem se zamilovat stihla. Přemýšlím, jestli by to tak bylo i u nějaké jiné země, kdyby tady byla ta šance před Španělskem. Kdysi jsem třeba bývala hrozně poblázněná do Francie a potom do Itálie - nebo konkrétněji řečeno do Benátek (benátský dialekt existuje a je krásný!)... To jsem ale nestydatě odbočila a vůbec nemluvím o jídle. :)

Kdybych ale měla jíst jenom "pořádné jídlo" (jak taka říká) a vesměs českou klasiku, asi by mi snobsky odešlo zažívání, které si zvyklo na lehčí pokrmy a skuhrá po větší dávce řízků, vepřa knedla a podobně. (I když taky jednou za čas nepohrdnu dobrým gulášem nebo svým receptem na krkovičku v těstíčku. Už je legendární! Konečně něco, co umím normálně uvařit a jí to i ostatní lidi. :D)

Jedno, na čem ale dá se říct hřeším - i když já se přesvědčuju, že to tak není :D - je sladké. Jím ho trošku každý den v jakékoliv podobě, a už jako nanuk, bonbon, čokoláda nebo ovoce. Když ho jednou nemám, všichni to spolehlivě poznají, a potom je zataženo. ;)  Říkejte mi vosa. Tady ale dávám přednost naší kuchyní před středomořskou, protože se mi zdá, že čím více jde člověk na jih, tím sladší tam sladké je. Slouží spíš na zalepení pusy dětem nebo nepohodlným osobám než potěšení. Například vietnamská cukrovinky, složená z dvou plátů z rýžového těstíčka, mezi kterými je zázvorový karamel s arašídy nebo jnými oříšky mi pusu opravdu zalepila. Teď nevím, jak si mamčin dárek vyložit... *podezřívavě se rozhlíží*

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře