Jen růžová to může být

Dneska jsem si poprvé v životě vzala čtyřstovkový ibalgin. Díky svému vnitřnímu přesvědčení totiž neužívám léky, tluící bolest/ cokoliv a nemoci léčím prostě lektvarem z bezového čaje, rumu a medu a rekonvalescencí doma, vitamíny a prostě přírodní cestou. Léky proti bolesti jsem neměla zhruba celé tři roky (a nemocná sjem nebyla už rok a půl, heč! :D), a až dnešek mě dohnal k tomu si jednu ostře růžovou pastilku vzít. Měla jsem totiž nejhorší bolesti břicha, jaké sjem kdy zažila, a to jsem na ně jó zvyklá, to mi věřte. Teď, po dávce velkého ibáče cítím, že mě pořád něco bolí, ale přitom tu bolest nevnímá, je to strašně podivný pocit. Musela jsem se o tom s vámi podělit. Ne že bych cítila výčitky svědomí, že jsem si nějakou tu chemii vzala (protože kdyby ne, nepsala byhc tohle), ale jsem z toho totálně na větvi, haha, někomu stačí málo. A kromě toho jsem vážně sjetá - ibalgin nejspíš tlumí, co může.