Smrt

10. září 2011 | 23.33 |

Umírá se na ni, to je vědecky prokázané. A ve svých téměř devatenácti letech pořád věřím, že smrt je bytost. (Každé Vánoce taky píšu Santovi do Finska.) (Ten teploměr si můžete schovat. Myslím to vážně.) Je mnohem méně bolestivé si představit, že člověka odvádí pohodový týpek s kosou jako ve Family Guyovi, než že zničehonic někdo přestane existovat, jako kdyby cvakla klapka, a točila by se část filmu bez dotyčného, jako kdyby šlo o práci, o peníze, o rutinu.

Každý z nás má se smrtí své zkušenosti, a já si občas, přiznám se, zkoušela představit, jaké by to bylo, kdybych najednou přišla o někoho, koho mám vážně ráda. Co to musí být za pocit. Co se člověku honí hlavou. Co dělá. V literatuře se do téhle role taky musíte někdy vžít. Nicméně díky bohu, že mě žádná taková událost nepostihla a doufám, že ještě dlouho, dlouho nepostihne. Když někde ve vašem okolí zhasne život, a nejhůř mladý, teprve pak si člověk uvědomí, jak jsou lidi drazí, a že tolik věcí vnímáme jako samozřejmost do té chvíle, než o ni přijdeme.

Death

Tady se mi nabízí jedno velké téma posledních dnů - tragická smrt našich hokejistů v Rusku. Byl kolem toho neuvěřitelný mediální humbuk, nemluvě o nemožnosti najít normální příspěvky na Friendfaceu bez toho, aniž by se týkaly téhle události. Všichni se přidávaly do skupin, které truchlí, psali, jaká je to hrůza, oblékali se do černého, v naší třídě dokonce spolužák vyžádal minutu ticha k uctění památky dotyčných, přičemž mě osobně překvapilo, že na to náš třídní přistoupil. Nejsem žádný bezcitný hajzl, smrt někoho je vždycky smutná událost, a zvláště někoho, kdo je ve světle reflektorů a koho mají lidé rádi, ačkoliv ho osobně neznají. To beru. Neberu ovšem fakt, jaký binec se kolem toho ztropil. Dobře, dalo se to čekat, nicméně bylo opravdu třeba to do omrzení omílat na netu, v novinách, ve zprávách a podobně? Myslím to vážně - bylo to třeba? Je tohle opravdu ctění památky zesnulých? Je ztráta někoho téma, na kterém by se měl kdosi přiživovat téměř týden? Přijde mi to amorální vůči rodinám zmíněných zesnulých, protože ty pak na každém kroku čelí výkřikům médií, že jim umřel syn/manžel/otec. Představte si, že někam jdete nebo kliknete jenom na pitomý Seznam, a odevšad na vás řve, že váš milovaný je pryč a nikdo už vám ho nevrátí, že je prostě mrtvý. A pronásleduje vás to kdekoliv, kdykoliv a jakkoliv. Jaké to musí být?

(Přičtěte k tomu velké téma státních maturit, různých pletich politiků, stav českého lékařství, školství a podobně a zjistíte, že žijeme v Absurdistánu. Vítejte a doufáme, že se vám u nás bude nelíbit.)

(Ale občas je to tu i fajn, abych si pořád jenom nestěžovala. Otravu mám ráda.)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Smrt soninka 10. 09. 2011 - 23:46