Skying

22. září 2011 | 23.04 |
› 

Znáte to - jakmile jsou lidi z něčeho hromadně znechucení, vy jste skeptičtí, a jakmile jsou z něčeho hromadně nadšení, zůstáváte skeptičtí stejně, dokud nezjistíte, čeho že se ten humbuk vlastně týká. Nějakou dobu jsem tedy odolávala psyhcické masáži jak recenzentů, tak známých, kteří si všichni unisono radostí ucvrnkávali do kalhot z The Horrors, a zmíněné jsem ignorovala jak studiově, tak naživo (letos hráli na otravských Colours). Nechávala jsem si je na příežitost, kdy nebudu mít opět ve své už tak přecpané hudební knihovničce co poslouchat, a osud tomu chtěl, aby ten moment nastal zhruba před týdnem.

thehorrorsskying

Řeči typu "hned po poslechnutí desky jsem začala znovu litovat, že jsem na letošních Coloursech nebyla" nečekejte. Skying, letošní počin zmíněné mužské formace, který jsem se rozhodla podrobit přísnému zkoumání Windows Media Playeru, je sice výborná deska, která si zaslouží vaši pozornost, nicméně moje vlastní nevysvětlitelné důvody mě nutí přistupovat k The Horrors stále se skeptickým postojem. Něco mi na nich vadí. Možná je to jejich vizáž, možná ten mediální poprask, možná, že se mi jejich hudba samotná zdá občas dost vykalkulovaná, málo "od srdce" a studená - přiznávám se, že nevím, ale tyhlety moje podivné náladičky rozhodně můj závěr z poslechnutí desky nemění.

Album je velmi snové. Tohohle přídavného jména se nezbavíte až do poslední minuty poslední písničky. Něco se vám děje a vy si nejste jistí, jestli se vám to jen zdá nebo se to děje doopravdy. Vstupujeme do téhle atmosféry v trip-hopovém rytmu a vezeme se na vlně klidného elektronického rocku, žádného spěchu a postupného probouzení se do chladného rána, v němž zní hlas zpěváka jakoby zdálky, jako kdyby stál na balkoně protějšího domu. Je to hrozně příjemné probouzení se, které občas nabyde na naléhavosti, když melodie zrychlí a nástroje zesílí, ale jinak vám dává času na to se probrat, kolik chcete. Abych byla konkrétnější, zmíním vám nějaké skladby - úvodní Changing the Rain vás naladí do trip-hopova, Endless Blue je na začátku bezstarostná, pak se změní v dravou šelmu, Still Life je jedna z největších hvězd alba, první singl, silný právě ve své pomalosti, a Moving Further Away vyvolá představu rychlých kol, uhánějících po Route 66. (Vzhledem k původu The Horrors doplňte jakoukoliv slavnou britskou silnici.) Tohle je pár mých favoritů, ale nedá se říct, že by byli o hodně lepší, než zbytek alba, které jsem si poslechla celé už asi x-krát; je to totiž parádní muzika jak k usínání a probouzení, tak k relaxaci; zároveň je to ale muzika, která má něco víc, než relaxační rozměr, má trojrozměrnost, více rovin, hloubku, která člověka pobízí k zamyšlení se - třeba nad otázkou, čím The Horrors "zahvězdí" příště. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře