TO

27. prosinec 2010 | 10.26 |

 Měla jsem fajn život, dokud nepřišly deprese.

To zní krásně dramaticky. Ale bohužel je to pravda.

Vůbec nevím, co o tom mám psát, protože když to napíšu, přijde mi to moc patetické a radši to zase smažu. Nemůžu najít slova, která by vystihla opravdový duch toho pocitu. Já vlastně ani pořádně nevím, jetsli to deprese pořádně jsou, a neberu žádné léky, ale nejspíš s tím svinstvem budu muset začít, protože někdy je to neúnosné.

Taky jsem nevěděla, jestli tenhle článek mám zaheslovat nebo ne.

Vím dobře možná tak akorát to, že už asi půl roku, možná víc, nežiju normální život. Nepamatuju si týden, kdy by na mě aspoň smutek nepadl, a nejhorší na tom je, že už ani sama nevím, kdy se ta lavina spustila, co ji mohlo zavinit, jak to bylo na samém začátku a neví to ani blízcí lidé v mojem okolí. Mám problém spát. Už docela dlouho nespím v pokoji sama, jako sjem spávala kdysi, protože nemůžu usnout. Zezačátku mi pomáhalo, když jsem si říkala, že mě moje rybičky ochrání. Pak mi strachy přerostly přes hlavu a nedokážete si představit, jaké to je, vidět v každém stínu, slyšet v každém šustnutí, takřka mít halucinace a tušení, že teď, teď nebo teď se začnou ty přízraky objevovat.

Jsem hnusná na svou lásku, v některých chvílích naprosto zapomínám, kdo jsem, říkám si, proč tady jsem a co tu vlastně dělám. Cítím se nenávratně skřípnutá mezi čtyřmi zdmi, všechny dveře jsou zamčené, nemůžu se nijak dostat ven. V takových chvílích je jediným východiskem zabít se, radši už nic necítit, protože jestli mi život nabízí jen tohle, nemá cenu žít. Nebýt rodiny, která mě zachránila, už bych tady s  váma nebyla - doslova.

Mám silnou vůli. Několikrát jsem se pokusila znovu postavit na nohy, a Princ a moji věrní přátelé mi pomáhali. Byl to krásný pocit, těšila jsem se, až si pěkně v životě uklidím a začnu odznova, s čistým štítem. Ale ty stavy se vždycky vrátily jako bumerang a totálně zdemolovaly všechno, co se mi mezi tím podařilo obnovit. Stačila maličkost a já jsem se zhroutila. A to se opakovalo tolikrát, že teď už nemám sílu se na nohy stavět znova. Podaří se mi to jen částečně, a když se bumerang vrací, zase mě shodí, a já se čím dál víc křivím.

Když si vzpomenu, jak bylo všechno fajn před tím, než to začalo, jsem ještě víc zoufalá, protože vím, že ať se děje cokoliv, nejde to dát zpátky. Tahle zkušenost mě násilně někam posunula a já jsem totálně zmatená a nevím, co mám dělat. Někdy uvažuju nad tím, jestli sjem si to celé nezavinila sama, jestli jsem si to nevymyslela a nevsugerovala. Cítím se skoro schizofrenně. A co je taky výborné, začínají mi s realitou splývat sny.

Uvažuju, jestli by nebylo lepší se někam jít léčit, ale co chodím k psycholožce, je to nastejno, jako kdybych tam k ní nechodila. Chyba není v ní, ale ve mně, protože mi něco brání jí všechno říct, nemůžu se dostat přes nějaký neviditelný blok, takže tam pak sedím a  plácám nesmysly a jdu domů brzy, protože jsem nebyla schopná jí něco pořádného povědět.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: TO marinka 29. 12. 2010 - 22:12
RE(2x): TO sch elbinda 29. 12. 2010 - 22:29
RE(3x): TO marinka 30. 12. 2010 - 00:05
RE: TO sch elbinda 29. 12. 2010 - 22:23
RE: TO pilar 30. 12. 2010 - 21:22