Tomio Okamura, Otrava

22. červen 2011 | 16.00 |

Concordancia de tiempos (souslednost časová) - přečtěte si, co jsme zažili ten samý den a jak to všechno vidí Princ.

Ne, že bych předtím Tomio Okamuru znala obšírněji. Věděla jsem, že je míšenec, že se o něm v médiích občas mluví, případně že tam mluví on sám, že má něco společného s cestovkami a že mívá na všechno svůj názor. Co se týče přístupu k informacím, jsem člověk středověku, takže média jdou drtivou většinu času mimo mě a všechno, co vím o dění ve světě, vím od svých známých. Zvědavost mi ale nedala a tak se stalo, že jsem se v poslední den knižního veletrhu na Okamurovu autogramiádu nové knihy a besedu s tím spojenou v Domě knihy přiřítila - trochu pozdě, ale přece (viva matoucí informace od organizátorů).

Účast byla slušná a místa zbyla už jen ke stání, ta hodina a něco ve vydýchaném prostředí ovšem stála za to. Beseda s Okamurou byla totiž tak působivá, že jsem si kromě potvrzení výše zmíněných informací odnášela i nově nabytý respekt k dotyčnému. Tak zaprvé, všechen úspěch, který má, je jeho vlastní (a mnohdy těžká) práce. Lze ho tedy pokládat za živoucí důkaz toho, že máte-li vůli, dojdete dál než pravda a lež dohromady. Mám také podobné (i když nejspíš ne tak drsné) životní zkušenosti jako on, ale na rozdíl od něj jsem se s nimi ještě úplně nesžila a nejspíš nepůsobím tak vyrovnaně a s takovým klidem v duši, což je mimochodem vlastnost vzácná, neboť ji nemají ani lidi, kteří celý život vyrůstali v bavlnce. Okamurovo řečnické umění mě ohromilo; jakákoliv otázka mu byla položena (a že některé byly vážně děla, o tom níž), odpovídal pohotově, bez zaváhání a souvisle, mělo to hlavu i patu, stejně jako jeho vyprávění o vlastní minulosti, popisování různých postřehů nebo kritika společnosti. Ta byla vedena ve velmi vkusném duchu; Okamura neotravoval pláčem nad tím, jak je všechno hrozné a zkažené a že směřujeme k sebedestrukci, nýbrž spíše nabádal k aktivitě a touze změnit věci, s nimiž jsme tak nespokojeni a začít přetvářet svět sami, nečekat na ostatní. S jeho názory a stanovisky souhlasím, jakkoliv radikální se mohou zdát - pro příklad nemusíte chodit daleko. Když jsem ho poslouchala, cosi ve mně neustále přikyvovalo.

Publikum se vyznamenalo také, ovšem v tom negativním slova smyslu. Věkový struktura posluchačů se pohybovala okolo 55+, na což vyděšeně upozornila slečna, stojící vedle nás. Nevím, jestli za duchaplné otázky, které byly pokládány, mohl právě věk, viděli jsme ovšem typickou ukázku nechvalně známé části "češství" - postarší paní chtěla vědět, jaké změny můžeme podniknout, aby se česká společnost, prožraná krédem "kdo nekrade, je sám okrádán" vyšvihla na morální úroveň např. Japonska a abychom mohli být na své politiky pyšní, nikoliv na ně nadávat? Okamura navrhoval být aktivní a dělat něco pro to, aby se dosavadní systém změnil, pokud jsme s ním nespokojení.

Posílat dopisy do nejvyšších míst, poukazovat na nespravedlnosti, které se tam dějí, informovat o tom média, která v rukou drží opravdu velkou moc a třeba i zburcovat dav lidí, jenž změní koaliční systém vlády, jaký máme, na většinový, jaký je v anglosaských zemích, kde je jasné, kdo za co může, protože je u moci pouze jedna strana. Dáma k mému šoku odpověděla stylem: "Ale já už jsem s tím smířená, jsem stará, co tak zmůžu... Tak CO mám tedy dělat?" No řekněte, necítíte ten smrad?

Jistý pán se také dotázal, jak je možné, že když v Japonsku téměř neexistují domovy důchodců, mají Japonci školky. Proč péči o děti nezvládnou stejně jako péči o své staré příbuzné? Protáčela jsem oči tak moc, až mě z toho bolel okohybný sval. Pán nejspíš chyběl v hodině ZSV, kde se učili o ontogenezi člověka, protože všichni ostatní ví, že školky napomáhají dřívějšímu začlenění člověka do společnosti, učí kooperaci, kompetici a chování se k jiným autoritám než těm doma - a nejen to, mohla bych pokračovat ve výčtu dál. A proto, děti, neflákejte školu a dávejte pozor ve vyučování, jinak dopadnete takto.

Naštěstí paní, která nejspíš patřila k organizátorům, čas otázek po těchto skvostech utla kvůli časové tísni, a tak všichni mohli pokračovat do fronty na autogramiádu, fronty na koupení Okamurovy nové knihy (Umění vládnout), z níž často trefně citoval, nebo fronty domů. Okamuru už jsme nezahlédli, protože se zrovna topil v davu podpisuchtivých, kteří se k němu okamžitě vrhli, rozhodla jsem se ovšem prolomit svůj středověký štít a jeho blog nyní pravidelně sleduji.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře