"I've never ever cried when I was feeling down 
I've always been scared of the sound 
Jesus don't love me, no one ever carried my load
I'm too young to feel this old "

Když se vám chce i při x-tém poslechu nějaké písničky brečet, znamená to, že buď je to jedna z těch písní nebo vy jste přecitlivělí. Osobně se přikláním k první možnosti. Ehm.

Kings of Leon jsem si neposlechla už pěknou dobu, a když jsem se zrovna dneska probírala jejich tvorbou, narazila jsem na pár klenotů (pokud nepočítám celé Because of the Times, protože to je podle mě vrchol jejich díla), které ve mně vyvolaly cellou lavinu vzpomínek, pocitů a myšlenek na dobu, kdy jsem si Kings of Leon pouštěla nejvíc a ti se pro mě tím pádem stali symbolem téhle mé životní etapy.

Znáte to - jakmile jsou lidi z něčeho hromadně znechucení, vy jste skeptičtí, a jakmile jsou z něčeho hromadně nadšení, zůstáváte skeptičtí stejně, dokud nezjistíte, čeho že se ten humbuk vlastně týká. Nějakou dobu jsem tedy odolávala psyhcické masáži jak recenzentů, tak známých, kteří si všichni unisono radostí ucvrnkávali do kalhot z The Horrors, a zmíněné jsem ignorovala jak studiově, tak naživo (letos hráli na otravských Colours). Nechávala jsem si je na příežitost, kdy nebudu mít opět ve své už tak přecpané hudební knihovničce co poslouchat, a osud tomu chtěl, aby ten moment nastal zhruba před týdnem.