Opaline | 3. Čas ukáže!

Trojky jsou asi, co se týče fejetonů, moje osudové číslo. Ten, který si přečtetete po rozbalení tohoto článku, jsem psala jako slohovku. (A ano, ten den chybělo ve třídě opravdu hodně lidí.) S povděkem kvituji, že mě literární hodiny s naším češtinářským guru pro fejeton nadchly a do budoucnosti bych se chtěla zkusit tomuhle žánru také věnovat. A nyní, dámy a pánové, prosím přivítejte můj druhý fejeton v životě - a nebojte se podělit se o své názory a postřehy!

P. S. Měřím 151 cm.

Gympl - to bude něco, myslela jsem si, když jsem přestupovala ze základky, kterou naše třída proslavila tím, že jsme místo opisování "nebudu rušit během výuky" po škole všichni vyskákali z okna a opisovali jsme leda tak panáka křídou na chodník. Gympl. Výběrová škola. Chodbou budou proplouvat nadprůměrně inteligentní studenti, kteří se svými profesory povedou intelektuální rozhovory, přesně jako v antickém Řecku, a já si tam rozhodně nebudu připadat tak malá, bezvýznamná a malá jako na základce, kde se člověk musí pečlivě vyhýbat oblakům cigaretového kouře, protože se za ním nejspíš skrývá nevrlý deváťák, který má hlad. Ne. Na gymplu si budou všichni rovni. Všichni se navzájem budou respektovat. Nebude žádné právo staršího. Žádné utlačování nikoho. Profesoři mi budou vykat. Ať žije svoboda, rovnost, bratrství!

Jakmile jsem ovšem stanula na výběrové půdě gymnázia, netrvalo moc dlouho, než jsem si stihla uvědomit tyto věci:

A tak hodiny míjely jedna za druhou. Profesoři, místo aby s námi vedli intelektuální debaty, o nás zakopávali na chodbě, když se řítili pozdě do vyučování, vyhýbali jsme se obrovským supícím lokomotivám alias starším studentům, se kterými jsme se v jídelně pravidelně prali o oběd, při jakémkoliv zvuku, připomínajícím zvonění, jsme běželi, nerozuměli jsme, proč o nás starší prohlašují, že jsme hrozní, neskákali jsme z oken, ale do písku, a takhle roky utíkaly. Místo, abychom my vyrostli do výšky, začali se spolužáci okolo zmenšovat, pištět čím dál vyššími hlasy, plést se nám pod nohy a rok od roku se nám zdáli hloupější a hloupější, prostě molekuly jednoduché jak facka. Na obědě už bitky o jídlo vymizely, dokonce jsme mohli chodit na oběd přednostně a ulívat se víc ze školy. Svět se měnil rychlostí blesku. Nechápala jsem, proč, jedno, co jsem ovšem věděla jistě bylo, že ta malá děcka u nás ve škole jsou opravdu hrozná a jakkoliv jim to člověk opakoval, zaboha jim to nedocházelo a o to víc byli všichni drzejší.

"Co nadáváš, mamute?" Pokřikovali ze své liliputánské výšky. "Všichni jsou složení z molekul, tos ve škole chyběla nebo co?"

Co by mi měl čas ukazovat, říkala jsem si, zas tak dobře se přece neznáme.

A tak jsem bez úhony gymnázium vychodila a mezitím jsem nastoupila na vysokou školu. S úděsem jsem si ovšem uvědomila, že jsem se znovu scvrkla na molekulární velikost, protože mi všichni ostatní připadali neuvěřitelně vysocí a obrovští jako sekvoje, ale co bylo horší, na rozdíl od sekvojů se pohybovali mamutími kroky a mluvili mamutími hlasy o věcech, kterým jsem nerozuměla.

A tehdy jsem pochopila, co ti malí mysleli. Člověk nemá stálou velikost, nýbrž se dle situace zvětšuje a zmenšuje. Z molekul jsi a v molekulu se obrátíš.