Veletržní palác/Praha

Při našem pražském výletu nám bylo dopřáno nakrmit naše dušinky i něčím krutě kulturním - sbírkou uměleckých děl v Národní galerii. Měli jsme na to času, co hrdlo ráčí (s podmínkou, že se ve smluvenou dobu sejdeme před divadlem, které jsme měli ten den objednané). Já to vzala doslova a společně s dalšími nebojácnými jedinci (alias Michalem, Marťou a Princem) jsem v ten den mrazivých prostorách Veletržního paláce strávila téměř pět hodin. To, jak jsme poté vypadali, není důležité a vás to ani nemusí zajímat  - k naší škodě jsme ovšem i za těch pět hodin nestihli projít všechno důkladně, takže zhruba poslední dvě, tři patra proběhla v poněkud spěšném duchu , což mě samozřejmě mrzí, nicméně nedá se nic dělat - hlídači byli příliš neoblomní a můj stan a spacák jaksi na tu zimu, kterou tam z nějakého důvodu udržovali, nestačili.   Každopádně zážitek to byl velký a já děkuju všem, kteří v galerii vydrželi až do samého konce. :)

Výtah s průhledným vším, který je původcem nemála závratí, vás vyveze pouze do pátého patra. Tam se konají krátkodobé expozice. My jsme tam našli fusion art Shaloma Neumana s jeho kolekcemi Amerika a Promlouvání, zahrnující zavražděné Bible, Korány, zpívající kapry a podivné obličeje, seskládané ze všeho možného, které příležitostně zpívají, blikají a vůbec vás děsí. :) Nepoadřilo se mi je bohužel zachytit fotograficky, tak se budete muset spokojit jen s "náboženskou" částí Ameriky.

Max Švabinský a jeho Splynutí duší. Překrásná dekadentní věc.

U "staré klasiky" ještě chvíli zůstaneme. Práce Vojtěcha Hynaise, který má na svědomí oponu v Národním divadle, mě doslova uchvátily.

Na fotkách to nejde dost dobře poznat, nicméně vězte, že byly ty obrazy vyvedené tak mistrně, že jste jen čekali na to, až ty nádherné ženy vyjdou z obrazu a pohladí vás po tváři.

Mucha samozřejmě nemohl chybět. Všimněte si toho rámu. Musím Národním galeristům zatleskat, protože co se týče rámů a prostředí, ve kterém se obrazy nacházely, odvedli výbornou práci. Nasvětlení, barva stěny, umístění, dokonce i decentně schované popisky.

Teď trochu avantgardy, na kterou jsem se (jak jinak než) třásla. Nalézt jste ve Veletržním paláci mohli téměř všechny směry od futurismu (pokud s enepletu) po DADA. Expresionismus výborně zastoupil jak Edvard Munch svými méně známými pracemi, tak Emil Filla se svým Čtenářem Dostojevského. Totálně mě ten obraz rozesmál.

Zatímco za surrealismus tam byli např. Jindřich Štýrský a Toyen, kubismus v plné kráse předvedl kdo jiný než samotný mistr Pablo Picasso. Pokaždé, když Picassa vidíme v nějaké galerii, spolehlivě nás to pobaví, protože 1) je všude 2) si vzpomeneme na interní vtípek, který provázel náš úplně první pobyt v Barceloně před čtyřmi lety.

Pokochali jsem se i kubistickým nábytkem a architekturou, přičemž obojí je něco krásného a nechápu, proč se v tom duchu stavělo a staví tak málo.

Kombinovaná technika Antonína Heythuma v jednotlivých "pokojíčcích" na podstavci; nahoře Když ženy něco slaví, dole kulisy Františka Tröstera pro Revizora od Gogola.

Jedno, čeho bylo v NG opravdu dostatek, byly jednoznačně práce Františka Kupky, jednoho ze zakladatelů abstraktního malířství. Pokud jde tedy o jednoho a toho samého Františka. Kromě takovýchto nádherných abstraktních obrazů jsme se pobavili i nad karikaturami z cyklu Peníze, pro-komunistickým obrazům (ano, já vím, že to nějak zvlášť vtipné není, ale co čekáte od lidí, kteří se smějí Picassovi) a mnoho dalšími.

Alexander Archipenko: Stojící torzo

Velmi praktický stůl.

Ivan Kafka: O mohoucí nemohoucnosti alias černé elektrobloky s vteřinovými ručičkami, které tikaly nezávisle na sobě.

Jiří Černický: První sériově vyráběné schizofrenie.

Jiří Valoch: Instalace. Obrovská slova, nalepená různě po respiriu, ať už to byly zdi či podlaha.

U některých děl jsem bohužel ztratila jméno autora a název díla samotného, takže kdokoliv z vás bdue něco vědět, informace navíc jen přivítám.