Jeden z nejlepších.

A ano, slavili jsme ho na Stodolní, kde bylo přesně tak akorát lidí a žádné rvačky ani cpačky -> Stodolní´s not dead!

Ohňostroj na Slezskoostravském hradě vypadal asi takhle:

... a já skoro nepila a byla jsem vzhůru do čtyř! Mám výborně nakročeno k jednomu ze svých předsevzetí!

• Psát, psát a psát! Aspoň řádek každý den.
• Jet do Francie na prázdniny.
• Tančit, dokud nepadnu.
• Jednou zkusit pařit bomby pecky až do rána!
• Uplavat dvakrát za sebou bazén na šířku.
• Koupit si pravé perly.
• Poslouchat kvalitní hudbu.
• Dát si jahodové daiquiri.
• Vyfotit se s Princem.

Je to poměrně neútěšné, že čím je člověk starší, tím víc mu to utíká. Pamatuju si na jednu z prvních chvil, kdy jsem ztratila o životě ideály (první přišla, když jsem zjistila, že ne všichni princové jsou mladí a krásní) - těšila jsem se hrozně na letní prázdniny,

 Měla jsem fajn život, dokud nepřišly deprese.

To zní krásně dramaticky. Ale bohužel je to pravda.

Vůbec nevím, co o tom mám psát, protože když to napíšu, přijde mi to moc patetické a radši to zase smažu. Nemůžu najít slova, která by vystihla opravdový duch toho pocitu. Já vlastně ani pořádně nevím, jetsli to deprese pořádně jsou, a neberu žádné léky, ale nejspíš s tím svinstvem