"Většina lidí si myslí, že není většina lidí."

Práce na Avantgardě, její upravování, přizpůsobování mému momentálnímu rozmaru, který se mění rychlostí blesku, sumírování článků, které se chystám napsat, a pak samotné psaní - to jsou věci, které jak vite, mě doopravdy baví a důkazem může být skutečnost, že bloguju už pátým rokem. Když se k tomu přichomýtnou milí čtenáři, kteří mi pak sdělí svůj názor ohledně blogu - ať už v komentářích nebo mezi řečí - tahle činnost mě vážně naplňuje. Stejně tak, jako umění, kterým se tady zabývá v podstatě každý druhý článek. Od osobního blogu jsme se tedy dostali spíše k blogu laika o umění a já myslím, že jsem našla směr, kterého se hodlám držet i do budoucna - nejlépe, pokud bude možnost, tak směr obohacený o odborné znalosti, abyste tu později mohli najít i profesionální články.

Proto jsem vám chtěla říct, že odteď pojmu Avantgardu ještě vážněji, než dosud - teda, ne že bych se sama chtěla brát vážně, ráda bych vám ale nabídla opravdu kvalitní články, které jsou zajímavější, profesionálnější (v rámci mých znalostí a schopností), ucelenější a jednoduše řečeno prostě lepší. Pokud budu vyloženě subjektivní (teď asi v drtivé většině případů), napíšu vám, co budu moct a co nejuceleněji; pokud přidám nějaké znalosti z oboru, budu se snažit, aby byly co nejserióznější. Já vím, že tady zním nabubřele, nicméně to, co jsem vám tady chtěla sdělit, to nemění - že budu makat an tom, abychom se na Avantgardě všichni měli líp. ;)

Při našem pražském výletu nám bylo dopřáno nakrmit naše dušinky i něčím krutě kulturním - sbírkou uměleckých děl v Národní galerii. Měli jsme na to času, co hrdlo ráčí (s podmínkou, že se ve smluvenou dobu sejdeme před divadlem, které jsme měli ten den objednané). Já to vzala doslova a společně s dalšími nebojácnými jedinci (alias Michalem, Marťou a Princem) jsem v ten den mrazivých prostorách Veletržního paláce strávila téměř pět hodin.

Když jsme si jeden večer v Praze krátily věštěním z tarotu, jenž si tam koupila Soudružka, vzpomněla jsem si na neuvěřitelně krásnou řadu tarotu přímo z rukou mého idola Davea McKeana, pro jehož práce mám absolutní slabost. Dýchá z nich atmosféra, dotýkající se člověka hluboko, hluboko v srdci jeho nejniternějších přání, pocitů a pudů a vám je dáno vyzkoušet si to na vlastní kůži/oči. Čirá magie umění. (A když se Dave dá dohromady s Neilem Gaimanem, extatické stavy fanynek a fanoušků na sebe nenechají dlouho čekat.) V prvním díle vám ukážu pár střípků z jeho knih, v druhém díle ilustrované karty Velké a Malé arkány. Pohodlně se posaďte, seberte odvahu podívat se tváří v tvář osudu a nehleďte pořád na ty karty, až vám je bude někdo vykládat. Na druhou stranu, vykládat mi někdo z takovýchto karet, je věštění a čtení to poslední, co mě zajímá. ;)

Tenhle kluk, který je frontmanem Bombay Bicycle Club a vyznačuje se nezaměnitelným hlasem a zjevem, má něco do sebe.

Jejich nové album, A Different Kind of Fix, taky. Dýchá z něj nepředstavitelně pohodová a milá atmosféra. Hřeje jako sluníčko. A Bombay Bicycle Club na něm zrají jako víno, které stojí za to vypít - alespoň jednu láhev.

Největší umělecká sbírka na světě, která nejspíš nebude nikdy překonána, co se rozmanitosti a množství týče; Lidé, opovrhující moderním uměním nabízí rozsáhlý pohled na jedno z vrcholných uměleckých děl přírody, které spadá pod její tvůrčí sérii Homo sapiens. V exhibici, jež probíhá zřejmě od počátku dvacátého století až do konce světa, máte jedinečnou možnost pokochat se brilantními