Čáry

4. září 2011 | 12.39 |

147752_bigRjú Murakami: Rain

Říká vám něco jméno Murakami? To je dost možné, protože na začátku Avantgardy jsem se zabývala Na jih od hranic, na západ od slunce od věhlasného japonského autora Haruki Murakamiho. Čáry, které jsou shodou okolností také tenká knížka, také o současném Japonsku a také mě zaujaly dost na to, abych přemohla svou lenost a představila vám je tady, jsou ovšem dílem úplně jiného spisovatele, ač se stejným příjmením - Rjú Murakamiho.

Čáry vás provedou po jakémsi "undergroundu" nynějšího Japonska - nebo mi to tak aspoň připadalo. Nezabývají se ani tolik elitou a váženými občany jako obyčejnými až výstředními lidmi - výstředními pro nás, nikoliv tam, kde žijí, protože v mnohamilionovém Tokiu příběhy těchto lidí tvoří pouze jedinou tečku v městském osvětlení, které jde vidět z vesmíru. Podíváte se do prostředí sadomasochistických salonů stejně jako do kavárny nebo do auta, v němž leží v pytlech zabalený člověk, rozsekaný na kusy. Jakmile kniha začíná, je to, jako kdybyste si nastoupili do vlaku: příběh neztrácí rychlost ani spád, zatímco v každé kapitole zastavujete na různých místech. Každá kapitola je vyprávěna z pohledu jiného člověka - tito lidé se mohou znát nebo se jen náhodně potkali kdesi v hlubinách pulsujícího nočního světa a jakoby si předávají štafetu dál a dál, ukazují vám střípky ze svého života a zanechají vás zaražené, zmatené a přemýšlející nad životem samotným dalšímu vypravěči.

Jedno, čeho jsem se naobdivovala během celé knihy, je schopnost, kterou Rjú Murakami dokáže naskicovat výstižně osobnost každého člověka na pouhých pár stránečkách. Každý je individualita, vyznačující se tu nebo tam něčím, a jejich popis vám možná přijde leckdy surreálný, nicméně pravda je krutá: takoví lidé existují a mají stejně jako my tužby, přání a svou historii. Japonsko je neuvěřitelně pokroková země, ale pokrok v pozitivních věcech je v jeho společnosti kompenzován pokrokem i ve věcech, které bývají široce vnímány jako negativní, jako například různé podivné úchylky nebo záliby. Setkáte se tu s klukem, který rád bije ženy do očí, s ženou, která má ve zvyku domů si vodit opuštěné dívky nebo s holkou, která je schopná vnímat signály, proudící elektrickými kabely, a číst je. Ta jediná jakoby vystupuje z řetězce duší, popsaných v knize; má nadpřirozenou schopnost a vypadá to, jak se o ní sem tam někdo zmiňuje, že se kolem ní točí celý příběh.

Uchvátil mě popis šílenců - ať už jde o hocha, který je přesvědčen o tom, že všichni lidé nosí masky nebo kluka, který trpí rozvinutou paranoiou. Nikdy jsem se tolik nevcítila do duševně chorého člověka a nechápala jsem jeho úmysly tak dobře. Bravo.

Kniha je plná brutálních scén, násilí, sexu a přehlídky bizarností, to ovšem neznamená, že je nějak horší. Hranice snového a reálného světa tu splývají a navzájem se o sebe třou, ale štěstí jako by se k hrdinům otočilo zády už dávno. Přesto je nemůžete litovat, protože oni ani litováni být nemají; a příběh se neuzavírá, stejně jako počet obyvatel Tokia.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře