Na jih od hranic, na západ od slunce

2. únor 2011 | 20.06 |

Haruki Murakami: Kokkjo no minami, taijó no niši

Tenká knížka s minimalistickým, ale výborně zvoleným přebalem - pro mě osobně je to naprosté zpodobnění typicky japonské literatury. Nemám tady co intelektuálně žvanit vzhledem k tomu, že je tenhle titul první japonský kousek, který jsem kdy okusila, ale dokázal mě svými 165 stranami vzít za srdce, a o tom vám tady chci povídat.

Jedno, na co si potrpím, jsou tenké knížky s křehkým, až snovým příběhem, někdy mírně šmrncnutým nadpřirozenem (protože zastávám názor, že s magií je třeba zacházet jako s muškátovým oříškem), místy tragickým dějem, svěží romantikou a nevšedním vylíčením vztahu a dobrou gradací či napětím. To všechno v Na jih od hranic, na západ od slunce najdete. Samotný název je krásný, vyvolává v člověku chuť cestovat ruku v ruce s milovanou osobou a nechat teplé sluneční paprsky hřát jeho tváře. Příběh je koncentrovaný, žádná pasáž není zbytečná, hluchá ani nudná a pokud jste stejný typ jako já a máte rádi v literatuře spíš minimalismus, vaše srdce zaplesají. Vše plyne přirozeně a naprosto samozřejmě, drobné detaily, které evropskou kulturu odlišují od japonské, osvěžují a některé i probudí - jako například scéna, kdy tchán radí hlavnímu hrdinovi, že zahýbat své manželce (tj. dceři od onoho tchána) je naprosto v pohodě, pokud se ona nic nedozví a pokud vedlejší poměr nenechá chlap sklouznout příliš hluboko - dokonce takové malé nevěry prý obohacují manželství a povzbuzují mužův pracovní výkon. (No výborně, říkala jsem si jakožto zastánce absolutní věrnosti.)

Na čem kniha stojí, je sytá a přece jednoduchá hlavní linie příběhu - osudová zamilovanost hrdiny do jeho kamarádky z dětství. Kolem nich se točí jeho věrná a hodná manželka, Jukiko, a bývalá přítelkyně Izumi, které Hadžime - hrdina - hrozně ublížil tím, že jí za zády dlouho spal s její sestřenicí. Právě zničená Izumi nejspíš způsobí, že se Hadžime vyléčí z až chorobné poblázněnosti Šimamoto, jeho bývalou spolužačkou, nyní krásnou a nesnesitelně tajemnou ženou. Láska na celý život je tu popsaná jako něco neuvěřitelně krásného, až nezemského, ale co je vykoupeno mnoha chvílemi prázdna, nejistoty a bolesti. Myslím, že velká váha kouzla spočívá na ramenou zmíněné Šimamoto, jejíž osobnost a život autor nikdy neodhalí úplně, jen naznačuje, pár jistými tahy skicuje, takže ve finále o ní člověk neví nic a tím hlavního hrdinu i nás občas přivádí k šílenství. Na druhou stranu nás to jen nutí číst dál.

Psychologie. Zdánlivě nedůležitá, ale přesto zásadní část. Hrdinové jsou i přes veškeré podivné věci, které dělají, velmi uvěřitelní a vy se přistihnete při tom, že rozumíte, proč to dělají, i když byste se nikdy neodvážili je napodobit - enbo aspoň ne vědomě. Věc, která zasáhne, je chvíle, kdy se setkají sex a smrt v jednom okamžiku, protože oboje má na lidskou psychiku velký vliv. Nemůžu si přitom nevzpomenout na dva základní Freudovy dva pudy: pud k rozmnožování a pud smrti. Ten moment byl jasný a ostrý jako bodnutí nožem. I myslitelská stránka vašeho já si tady najde svůj píseček. Jak Hadžime dospívá, zraje a prožívá různé situace, uvědomuje si věci, které životem nějakým způsobem pohybují, některé jsou ovšem neměnné a nevyvratitelné, a tak nezbývá než se  s nimi smířit.

Ortel? Krátký, jasný, ale melancholický život s láskou, která v něm září jako rubín. Určitě doporučuju.

Spider_at_Sunset_by_SublimeBud

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře