Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El - el - í - té - á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "- tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.
Takhle nádherně začíná kniha, která ve své době způsobila poprask, svého autora ocejchovala jako "pornografa" a i dneska svým tématem vyvolává kontroverze. Roku 1955 byla poprvé vydána v Paříži nakladatelstvím Olympia Press, jehož obživu tvořilo porno a avantgardní literatura a dnes platí za nakladatelskou kapacitu zvučného jména. Až o 3 roky později se Lolitu odvážili vydat i ve Spojených státech. Vladimir Nabokov prchl se svou ženou Židovkou do USA před nacisty a než stvořil Lolitu, měl tehdy na svědomí už několik knih, které napsal rusky, anglicky nebo i francouzsky (povídka Mademoiselle O). Až příběh o pětatřicetiletém sexuálním deviantovi a dvanáctileté nymfičce mu však přinesl velkou slávu, nicméně jdoucí ruku v ruce se skandálem a ověnčenou trním. Nikdy nepřestal litovat, že se nemůže vrátit do rodného Ruska a ke své mateřštině. "Žádný z mých amerických přátel nečetl mé ruské knihy, každé vyzvednutí kladů mých anglicky psaných opusů musí být nutně nepřesné. Mou osobní tragédií, do které nikomu nic není a být by nemělo, je skutečnost, že jsem se musel zříci své mateřštiny, svého nespoutaného, bohatého a nesmírně tvárného ruského jazyka ve prospěch druhořadé odrůdy angličtiny..." Stejně tak mu působila bolest nařčení Lolity z toho či onoho (nejčastěji z perverznosti nebo proti americkému zaměření), protože to jen dokazovalo, že mnozí čtenáři jeho knihu prostě nepochopili. (Ve srovnání s Goethem nebo Hessem si osobně myslím, že zas tak špatně Lolita pochopená nebyla. Rozhodně se po ní nezvedla vlna sebevražd.)
Lolita, kniha o osudové lásce a posedlosti, která svým spádem míří ke katastrofě antických tragédií, je snad nejlyričtěji psaná próza, jakou jsem kdy četla. Vytříbeným jazykem, zvukomalebnými výrazy a jejich kompozicí Nabokov líčí život muže, který si říká Humbert Humbert; od jeho dětství a vyrůstání v Evropě až po vyústění sebedestruktivního vztahu s jeho osudovou láskou, dvanáctiletou dcerou jeho pozdější manželky. (Všichni víme, jaký důvod ten sňatek měl.) Humbert má slabost pro mladinká děvčátka s určitým šarmem a vyzývavostí, kterým říká nymyfičky, a ačkoliv je to totání egoista - jeho egoismus a zaslepenost mohou za to, proč si odmítá přiznat, že zneužíváním Lolity jí něco důležitého bere a ona následkem toho od něj utíká - leckdy jsem se do něj uměla strašně snadno vcítit a pochopit ho. Příběh je vyprávěný z jeho pohledu a Humbert se sice nějakým způsobem nemůže vnitřně zařadit do tehdejší americké společnosti, takže celou dobu z něj jde cítit odcizení a pocit nadřazenosti, ale nechybí smysl pro humor a jistá dávka sarkasmu, takže se místy člověk i zasměje. Jakmile ale dospěje ke svému konci, ucítíte přímo na sobě tu tíhu, tíhu čehosi, díky čemuž je vám Huberta, Lolity a jejich zkažených životů líto a nejradši byste nějak obešli všechna pravidla a zákony, jen aby oni byli spolu šťastní - to by ale příběh ztratil na svém půvabu, protože tak, jak je napsaný, ho už žádné změny nevylepší. A i když je zneužívání dětí trestuhodné a Lolita i Humbert si za svůj osud mohou oba rovným dílem (a rovným dílem i za to platí), pořád a přese všechno je to kniha o lásce.
A tak ani ty, ani já nebudeme mezi živými, až čtenář otevře tuto knihu. Ale zatím krev stále pulsuje mou píšící rukou, a jsi tedy stále součástí stejné požehnané hmoty jako já a mohu k tobě stále promlouvat, i když jsem tady a ty na Aljašce. (...) Doufám, že tvůj muž bude na tebe vždycky hodný, jinak na něho přijde můj duch, jako černý dým, jako pomatený obr, a nerv po nervu ho roztrhá na cucky. A nelituj C. Q. Někdo si musel vybrat mezi ním a H. H. a někdo si přál, aby H. H. žil alespoň o pár měsíců déle, aby tě mohl nechat žít v myslích budoucích pokolení. Myslím na zubry a anděly, na tajemství trvanlivých barviv, na prorocké sonety, na útočiště umění. A to je jediná nesmrtelnost, kterou my dva můžeme sdílet, má Lolito.
