"Většina lidí si myslí, že není většina lidí."

"I've never ever cried when I was feeling down 
I've always been scared of the sound 
Jesus don't love me, no one ever carried my load
I'm too young to feel this old "

Když se vám chce i při x-tém poslechu nějaké písničky brečet, znamená to, že buď je to jedna z těch písní nebo vy jste přecitlivělí. Osobně se přikláním k první možnosti. Ehm.

Kings of Leon jsem si neposlechla už pěknou dobu, a když jsem se zrovna dneska probírala jejich tvorbou, narazila jsem na pár klenotů (pokud nepočítám celé Because of the Times, protože to je podle mě vrchol jejich díla), které ve mně vyvolaly cellou lavinu vzpomínek, pocitů a myšlenek na dobu, kdy jsem si Kings of Leon pouštěla nejvíc a ti se pro mě tím pádem stali symbolem téhle mé životní etapy.

Znáte to - jakmile jsou lidi z něčeho hromadně znechucení, vy jste skeptičtí, a jakmile jsou z něčeho hromadně nadšení, zůstáváte skeptičtí stejně, dokud nezjistíte, čeho že se ten humbuk vlastně týká. Nějakou dobu jsem tedy odolávala psyhcické masáži jak recenzentů, tak známých, kteří si všichni unisono radostí ucvrnkávali do kalhot z The Horrors, a zmíněné jsem ignorovala jak studiově, tak naživo (letos hráli na otravských Colours). Nechávala jsem si je na příežitost, kdy nebudu mít opět ve své už tak přecpané hudební knihovničce co poslouchat, a osud tomu chtěl, aby ten moment nastal zhruba před týdnem.

Práce na Avantgardě, její upravování, přizpůsobování mému momentálnímu rozmaru, který se mění rychlostí blesku, sumírování článků, které se chystám napsat, a pak samotné psaní - to jsou věci, které jak vite, mě doopravdy baví a důkazem může být skutečnost, že bloguju už pátým rokem. Když se k tomu přichomýtnou milí čtenáři, kteří mi pak sdělí svůj názor ohledně blogu - ať už v komentářích nebo mezi řečí - tahle činnost mě vážně naplňuje. Stejně tak, jako umění, kterým se tady zabývá v podstatě každý druhý článek. Od osobního blogu jsme se tedy dostali spíše k blogu laika o umění a já myslím, že jsem našla směr, kterého se hodlám držet i do budoucna - nejlépe, pokud bude možnost, tak směr obohacený o odborné znalosti, abyste tu později mohli najít i profesionální články.

Proto jsem vám chtěla říct, že odteď pojmu Avantgardu ještě vážněji, než dosud - teda, ne že bych se sama chtěla brát vážně, ráda bych vám ale nabídla opravdu kvalitní články, které jsou zajímavější, profesionálnější (v rámci mých znalostí a schopností), ucelenější a jednoduše řečeno prostě lepší. Pokud budu vyloženě subjektivní (teď asi v drtivé většině případů), napíšu vám, co budu moct a co nejuceleněji; pokud přidám nějaké znalosti z oboru, budu se snažit, aby byly co nejserióznější. Já vím, že tady zním nabubřele, nicméně to, co jsem vám tady chtěla sdělit, to nemění - že budu makat an tom, abychom se na Avantgardě všichni měli líp. ;)

Protože nám bylo dáno shora (pěkné počasí) i zdola (školou), nebránilo letošní oktávě B nic v cestě za čtyřdenním výletem obohacující jak duši, tak tělo. (Ale zejména tu duši, samozřejmě.) V úterý 13. září 2011 jsme se po příjezdu vlakem uhnízdili na kolejích VŠE na Žižkově v pěkných a čistých buňkách vždy tří dvoulůžkových pokojů a po dostatečném vytvoření osobního prostoru jsme se krátce prošli romantickou večerní Prahou, abychom následující den vstali dříve a oběma nohama skočili rovnou do historické části exkurze. Čekala nás Loreta, malý okruh Pražského hradu, zahrnující například Hrad samotný a Zlatou uličku, Karlův most, chrám svatého Mikuláše, podívat jsme se byli i k Josefovu a Lennonově zdi, kterou jsme si samozřejmě také označkovali.

Při našem pražském výletu nám bylo dopřáno nakrmit naše dušinky i něčím krutě kulturním - sbírkou uměleckých děl v Národní galerii. Měli jsme na to času, co hrdlo ráčí (s podmínkou, že se ve smluvenou dobu sejdeme před divadlem, které jsme měli ten den objednané). Já to vzala doslova a společně s dalšími nebojácnými jedinci (alias Michalem, Marťou a Princem) jsem v ten den mrazivých prostorách Veletržního paláce strávila téměř pět hodin.