Nedávno jsme v suplované hodině mezi sebou diskutovali o tom, jakou výšku si budem vybírat. Jedna spolužačka mi tehdy řekla:

"Hoo, stejně si myslím, že je tě na tu medicínu škoda."

"Jak jako škoda?" ptala jsem se. "Docela na ni chci jít."

"To

Jeden z nejlepších.

A ano, slavili jsme ho na Stodolní, kde bylo přesně tak akorát lidí a žádné rvačky ani cpačky -> Stodolní´s not dead!

Ohňostroj na Slezskoostravském hradě vypadal asi takhle:

... a já skoro nepila a byla jsem vzhůru do čtyř! Mám výborně nakročeno k jednomu ze svých předsevzetí!

• Psát, psát a psát! Aspoň řádek každý den.
• Jet do Francie na prázdniny.
• Tančit, dokud nepadnu.
• Jednou zkusit pařit bomby pecky až do rána!
• Uplavat dvakrát za sebou bazén na šířku.
• Koupit si pravé perly.
• Poslouchat kvalitní hudbu.
• Dát si jahodové daiquiri.
• Vyfotit se s Princem.

Je to poměrně neútěšné, že čím je člověk starší, tím víc mu to utíká. Pamatuju si na jednu z prvních chvil, kdy jsem ztratila o životě ideály (první přišla, když jsem zjistila, že ne všichni princové jsou mladí a krásní) - těšila jsem se hrozně na letní prázdniny,

 Měla jsem fajn život, dokud nepřišly deprese.

To zní krásně dramaticky. Ale bohužel je to pravda.

Vůbec nevím, co o tom mám psát, protože když to napíšu, přijde mi to moc patetické a radši to zase smažu. Nemůžu najít slova, která by vystihla opravdový duch toho pocitu. Já vlastně ani pořádně nevím, jetsli to deprese pořádně jsou, a neberu žádné léky, ale nejspíš s tím svinstvem

Teď mi nejspíš všichni s vědoucím úsměvem říkáte, jaká to byla blbost netěšit se na těchhle pár dní, kdy to v Ostravě ožije, ale nemohla jsem si tehdy pomoct, nějak zvlášť mě to nelákalo. Po celé té parádě ovšem hlasitě prohlašuji, abyste se mnou počítali i do dalších ročníků, protože ta atmosféra mezi věčně proudícími a činnými davy návštěvníků bez jediného kiksu mě dostala do kolen.