Dneska jsem poprvé uběhla na svých pravidelných klusacích sešn tři a půl kilometru (tj. o dva více než obvykle) a jsem na to náležitě hrdá. Neskutečně mě to uvolnilo a hodilo do pohody, což endorfiny normálně dělávají, že jo, a momentálně se cítím jako Buddha na obláčku - nic mě nemůže vyvést z míry, mám chuť se pořád usmívat a je mi prostě skvěle. Přišlo to prostě ve správnou dobu a doufám, že mi to pomůže vyřešit to, co potřebuju. Mám z toho vážně radost a tím spíš, že když jsem doběhla, věděla jsem, že mi ještě zbývají nějaké rezervy a zaběhla bych i 5 km, ale tou dobou už mě bolely nohy, tak jsem to radši nehrotila. :) Ten pocit, když běžím a cítím se hrozně rychlá, je nezaměnitelný, dá se snad přirovnat akorát k pocitu, který zažívám, když se mi opravdu líbí nějaká hudba - něco na způsob extáze.

Jestli si taky rádi trsnete a nechcete se přehrabovat v těch tunách disko shitů, kterými jsme dneska se smrtící frekvencí zavalováni, zkuste Ministranta od Delphic. Jde o inteligentní a eklektickou směs různých žánrů, které dohromady tvoří alternativně-euforicky-elektronicky-taneční desku, o níž se tvrdí, že určuje trendy budoucího zvuku Manchesteru, odkud Delphic, tříčlenná mužská banda, pochází.

Řeknu to na plnou hubu: posledních pár dní mi není moc hej. O pár článků dřív jsem vám už vysvětlila, co pro mě hudba znamená a právě proto teď tvoří většinu nejnovějších příspěvků tady na blogu. Jsem natolik paranoidní, že to, co se mi teď děje, nechci příliš rozpitvávat, a tak vám jen naskicuju, že sem tam ztrácím úplný pojem o realitě, a před pár dny se mi navíc stalo něco, z čeho jsem byla v šoku a ve fňuk stavu. Dva dny tvrdé dřiny na zahradě během brigády mě trošku vyléčily, ale ještě není úplně po všem a nejspíš to budu řešit ještě s nezaujatou pověřenou osobou, abych dala všechno (a hlavně mysl) do pořádku. Nebojte, nikdo naštěstí nezemřel. Jen bych si nejradši sbalila kufry a vyrazila se hodit do pohody do nějaké přívětivé středomořské destinace.

Y aun así, te reirás,

volvería a revivirlo sin dudar.

Si pudiera transformar nuestras noches

en un ciclo sin final.

A i přesto se budeš smát,

bez pochyb bych to prožíval znova a znova.

Kdybych tak mohl přeměnit naše noci

v cyklus bez konce.

Strašně ráda si představuju, že hraju a zpívám v kapele plné mých přátel někde na nějakém menším koncertu. Chtěla bych si to někdy vyzkoušet, ale s tím, jak ráda vystupuju před lidma to nevidím příliš reálně. Kupodivu mi to ale nevadí, protože tohle je zrovna z těch představ, které nejsou

Naléhavé a dynamické kytary, které svou řízností umí krájet i vzduch a jejich melodie se vrství ještě líp, než to zní. Seznamte se, můj nový fetiš.