Jak si představujete základ světa, jeho samotnou podstatu, o kterou se opírá všechno, co známe, a bez níž by sám nemohl existovat? Jako Boha? Jako mluvící oblak? Jako nějaký předmět? Nebo číslo? (Kuš za Pythagorem! Jeho filosofie mě v hodině ZSV tak vyvedla z míry, že se možná dočkáte i článku. Ale jen pokud budete hodní.) Pokud vám před očima krouží body, přímky, pravé úhly a tři základní barvy - červená, modrá a žlutá, tak vám gratuluju, neboť byste se určitě shodli s holandskými neoplasticisty, umělci okolo Pieta Mondriana a časopisu De Stijl.

Měsíc s měsícem se sešel a Muchu jakožto hlavní lákadlo Domu umění vystřídal Jakub Špaňhel se svými monumentálními obrazy, následovaný Přírůstky v horním patře, Stářím v Kabinetu grafiky a K-Dronem v Kabinetu architektury. K téhle společnosti jsem utekla od matiky, bioly a angličtiny a dvě hodinky, strávené s těmito čtyřmi výstavami, byly příjemné. Budu vám pravidelně hlásit, co je v Galerii výtvarného umění nového. Pojďme si momentální výstavy projít zevrubněji.

P.S. Jsem totálně nažhavená na Černá slunce/Odvrácená strana modernity 1927 - 1945, další obrovskou výstavu, čítající díla 40 českých autorů a kapacit. Má jít o pokračovatele Svárů zření/Fasety modernity 1890 - 1918. Vzhledem k tomu, jaké byly Sváry fantastické, se nemůžu dočkat začátku prosince, kdy výstava začne.

Počítače jsou zvláštní věci, které způsobují zvláštní věci. Občas mě ten náš dědek neskutečně rozčiluje svou pomalostí, jindy kmitá jako družice; když má zrovna náladu, záhadným způsobem mi smaže některé soubory, nejlíp školní práce a psaní, vytvoří náhodně po celém céčku tři stejné soubory, což má za následek mé vztekání, kamže se zase doprdele ztratily hodiny mé dřiny a podobně. Nejradši tyhle

Nejsilnějším tématem Munchovým obrazů, které všichni známe a které dokáží neobvykle zapůsobit na každého, i kdyby o něm v životě neslyšel, bývá smrt a silný pocit strachu z osamění. On sám se cítil smrtí neustále obklopený. Během jeho dětství mu zemřela maminka a starší sestra. Otec mu a jeho sourozencům tyhle dvě události často připomínal, a prohluboval tak ještě víc tuto ztrátu. K tomu u jedné z jeho mladších sester diagnostikovali duševní chorobu. V konečném součtu bylo toto všechno nejspíš prapříčinou jeho lability a šílenství. Aby  Edvard unikl svým démonům, začal v brzkém věku malovat, přičemž se do jeho tvorby už v brzkém věku promítala skvělá fantazie, podporovaná otcem, který mu četl příběhy Edgara Allana Poea. Právě svého otce zklamal, když se v pozdějších letech rozhodl nechat univerzity a začít se plně věnovat malování.

Začnu něčím velmi konverzačním - ještě minulý týden jsme se hřáli v paprsích babího léta a tento týden už chodíme nabalení jako na Sibiři. Docela jsem se těšila zase na nějakou tu změnu počasí, nicméně severák, který se dostane do míst, kam slunce nesvítí, protivný déšť a kousající šálu, kvůli

Marcel Duchamp

Nu descendant un escalier n°2 (1912)

Velkolepé spojení kubismu a futurismu z rukou autora ready - made Fontány (pisoáru) Marcela Duchampa. Promyšlené rozložení faset (diamanty se brousí do faset, aby co nejvíce vynikl jejich lesk a třpyt), které se překrývají, rozbití reality na jednotlivé obrázky a jejich spojení do jednoho, sekvence úhlů pohledu, vytvářející obraz - to je kubismus. Futuristický nádech pak dává Duchampovu Aktu dynamiku, pohyblivost a vlastní, jedinečný život. Tento obraz je schopný vyrazit vám dech, sebrat ho a už nikdy nevrátit. Ve své době vyvolal poprask a ostré spory a na Kubistickém salonu Společnosti nezávislých umělců, kde ho Duchamp poprvé vystavoval, mu dal právník Albert Gleizes dokonce na výběr: buď obraz dobrovolně stáhne nebo ho přejmenuje. Sami kubisté se k němu otočili zády.

Tohle je předvoj pro řetězec článků, týkajících se avantgardy, který chystám - zamilovala jsme se do Duchampova Aktu na první pohled. Kubismus a futurismus si ale ještě počkají; začneme totiž něčím "pozitivním", a to Edvardem Munchem. :) Konečně tak napíšu nějaké příspěvky, které se budou týkat názvu těchhle stránek. (To brzo, já vím.) Doufám, že se budou líbit!

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El - el - í - té - á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na "- tři!" ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.

Takhle nádherně začíná kniha, která ve své době způsobila poprask, svého autora ocejchovala jako "pornografa" a i dneska svým tématem vyvolává kontroverze. Roku 1955 byla poprvé vydána v Paříži nakladatelstvím Olympia Press, jehož obživu tvořilo porno a avantgardní literatura a dnes platí za nakladatelskou kapacitu zvučného jména. Až o 3 roky později se Lolitu odvážili vydat i ve Spojených státech.