Víte, co se stávalo rostlinám u nás doma?

Umíraly.

Víte, co se stávalo kaktusům u nás doma?

Umíraly taky.

Musela to být nějaká špatná aura nebo něco, co způsobilo, že se u nás rostlinám nedařilo, ať jsem dělala, co jsem chtěla, takže pokud by rostliny měly televizní show typu Survival, náš byt by byl jasná destinace.

Dneska jsem si poprvé v životě vzala čtyřstovkový ibalgin. Díky svému vnitřnímu přesvědčení totiž neužívám léky, tluící bolest/ cokoliv a nemoci léčím prostě lektvarem z bezového čaje, rumu a medu a rekonvalescencí doma, vitamíny a prostě přírodní cestou. Léky proti bolesti jsem neměla zhruba celé tři roky (a nemocná sjem nebyla už rok a půl, heč! :D), a až dnešek mě dohnal k tomu si jednu ostře růžovou pastilku vzít. Měla jsem totiž nejhorší bolesti břicha, jaké sjem kdy zažila, a to jsem na ně jó zvyklá, to mi věřte. Teď, po dávce velkého ibáče cítím, že mě pořád něco bolí, ale přitom tu bolest nevnímá, je to strašně podivný pocit. Musela jsem se o tom s vámi podělit. Ne že bych cítila výčitky svědomí, že jsem si nějakou tu chemii vzala (protože kdyby ne, nepsala byhc tohle), ale jsem z toho totálně na větvi, haha, někomu stačí málo. A kromě toho jsem vážně sjetá - ibalgin nejspíš tlumí, co může.

Přijde mi srandovní, jak se do každého klipu s populární nebo taneční hudbou (což už je dneska vlastně jedno a to samé) najímá tlupa sexy holek, které pak 1) předvádějí krkolomné taneční kreace, při nichž ukazují pokud možno co nejvíce 2) ukazují pokud možno co nejvíce 3) navíjí se kolem

Člověk vleze na Friendface a kam se podívá, tam jsou statusy o škole, a drtivá většina z nich typu: "Začátek konce." Je jasné, že příčinou konce světa bude naše maturita, nicméně proč se tím zatěžovat? Náš ročník čeká rok plný party všemožného druhu, poslední šance socializovat se s lidmi, se kterými jsme se vídali denně a najednou je možná už neuvidíme. Hodně lidí si dělá starosti s

(the fuuuu comics)

Dneska jsem poprvé uběhla na svých pravidelných klusacích sešn tři a půl kilometru (tj. o dva více než obvykle) a jsem na to náležitě hrdá. Neskutečně mě to uvolnilo a hodilo do pohody, což endorfiny normálně dělávají, že jo, a momentálně se cítím jako Buddha na obláčku - nic mě nemůže vyvést z míry, mám chuť se pořád usmívat a je mi prostě skvěle. Přišlo to prostě ve správnou dobu a doufám, že mi to pomůže vyřešit to, co potřebuju. Mám z toho vážně radost a tím spíš, že když jsem doběhla, věděla jsem, že mi ještě zbývají nějaké rezervy a zaběhla bych i 5 km, ale tou dobou už mě bolely nohy, tak jsem to radši nehrotila. :) Ten pocit, když běžím a cítím se hrozně rychlá, je nezaměnitelný, dá se snad přirovnat akorát k pocitu, který zažívám, když se mi opravdu líbí nějaká hudba - něco na způsob extáze.

Řeknu to na plnou hubu: posledních pár dní mi není moc hej. O pár článků dřív jsem vám už vysvětlila, co pro mě hudba znamená a právě proto teď tvoří většinu nejnovějších příspěvků tady na blogu. Jsem natolik paranoidní, že to, co se mi teď děje, nechci příliš rozpitvávat, a tak vám jen naskicuju, že sem tam ztrácím úplný pojem o realitě, a před pár dny se mi navíc stalo něco, z čeho jsem byla v šoku a ve fňuk stavu. Dva dny tvrdé dřiny na zahradě během brigády mě trošku vyléčily, ale ještě není úplně po všem a nejspíš to budu řešit ještě s nezaujatou pověřenou osobou, abych dala všechno (a hlavně mysl) do pořádku. Nebojte, nikdo naštěstí nezemřel. Jen bych si nejradši sbalila kufry a vyrazila se hodit do pohody do nějaké přívětivé středomořské destinace.