Zítra večer jedu počtvrté do Španělska - za katalánskou kamarádkou z výměnných pobytů. Tenhle zájezd má být odměna pro všechny, kteří jsme dělali na mezinárodním projektu Commenius. V Praze ho ocenili Evropskou jazykovou cenou Label, a díky tomu nás tenhle výlet nebude skoro nic stát - žůžo labůžo.

Nevím, co se stalo, ale nejspíš se to všechno utopilo v alkoholu a shořelo v ohňostroji Nového roku.

Znáte je - oblékají se nedbale nebo naopak velmi originálně, když se jich na něco zeptáte, odpovědi se vám dostane až napotřetí, tedy pokud vůbec, nosí nezkrotné háro až do čela, které si vybranými pohyby odhazují, mají zastřený pohled plný nové tvorby a hledí přes vás do dáli, tam, kam normální lidské oko nedohlédne. Party tráví tím, že sedí v koutě a přemýšlejí nad novým nápadem, který jim

 Dneska umřel.

 Byl to zázrak, jakoby se začátkem nového roku zmizely kamsi i moje deprese a teď slavím třetí týden, kdy žiju normálně. Olé.

Ale teď nový rok dostává zatěžkávací zkoušku - poničené zdraví Strejdy Marceluse. Pro ty, kteří o něm ještě vůbec neví - je to moje nadmíru tajemná a schopná ryba, která u mě žije už nějaký půlrok.

Protože soužití s holčičími bjovnicemi nevypadalo ideálně

 Někdy jsem si docela jistá, že musím něco v životě dokázat. Musím udělat něco pro lidstvo.

Pak přemýšlím o tom, co.

"Ty jo, zítra už je dvacátého třetího, ne?" vzpomněl si taťka včera večer. "Měli bychom koupit kapra."

"Ale běž, v tom našem kalendáři to bude ještě trvat," odbyla ho mamka. "Ještě tak deset dní."

Kapra? Říkala jsem si a nahlas jsem se