Jedním z jednoletých seminářů, které nám škola dává na výběr, je literární seminář pod záštitou našeho nynějšího třídního, který platí za kulturní kapacitu. Pod jeho taktovkou se místo drcení gramatiky, didaktických testů a příprav na maturitu (jejíž budoucnost tak či tak leží ve hvězdách) budeme bohulibě oddávat kvalitní literatuře, diskusím o ní, návštěvám výtvarných výstav, autorským čtením

Flufovi se nějakým podivným způsobem podařilo přimět mě k poslechu Robyn, švédské popové zpěvačky. Call Your Girlfriend jsem si pustila jednou, pak podruhé, nemohla to vyhnat z hlavy, a nakonec jsme si stáhla celý Body Talk. Kritici si vždycky z nového počinu Robyn radostí učúrávají do kalhot, a já je chápu, protože být takové všechny popové hvězdy, neposloucháme nic jiného. Hitovost? Checked. Sympatický hlas? Checked. Vlastní styl, podle kterého vás každý pozná? Checked. Live show? Nádhera. Žádný playback.

Nejdřív vám ukážu svůj nejoblíbenější kousek ze zmiňovaného Body Talk, a protože Robyniny výkony jsou naživo precizní, jak už bylo řečeno, dávám verzi v Lettermanovi přednost před tou studiovou.

S povděkem kvituji, že za poslední dobu jsem tady u nás v zaprděné teplé domácí kotlince nachytala plno lidí, jak jsou pěkně a vkusně oblečení. Že by už vkus nebyl pro lidi z ulice sprosté slovo, po kterém si dotyčný zaslouží přes hubu? A čí je to v tom případě zásluha? Dokonce jsem začala uvažovat, že rozjedu cosi jako The Sartorialist nebo Stockholm Street Style, akorát víc "Otrava", a budu tam přihazovat fotky chvályhodně oděných spoluobčanů, tak moc jsem byla optimistická. Pak sice přišla sprška v podobě sexin, jež rafinovaně zvýrazňují svá kyprá těla tričky, která původně neměla být upnutá, starých smradlavých šusťákovek s protrhnutou igelitkou a nagelovaných douche s obojkem, těsnými tričky, těsnými kalhoty a lesklými rudými botaskami, nicméně můj optimismus stále přetrvává a díky přehršeli stylových mladých, ale i starších lidí vidím budoucnost módy z ulic v mnohem lepších barvách. Šaty prostě dělají člověka, oblékat hezky se dá i téměř zadarmo a ulice hned vypadají pro cizince reprezentativně, když jimi korzují pěkně odění domorodci, než když vás kreace některých lidí donutí uvažovat o tom, že začnete pracovat jako neplacený stylista. Jen tak dál!

Umírá se na ni, to je vědecky prokázané. A ve svých téměř devatenácti letech pořád věřím, že smrt je bytost. (Každé Vánoce taky píšu Santovi do Finska.) (Ten teploměr si můžete schovat. Myslím to vážně.) Je mnohem méně bolestivé si představit, že člověka odvádí pohodový týpek s kosou jako ve Family Guyovi, než že zničehonic někdo přestane existovat, jako kdyby cvakla klapka, a točila by se část filmu bez dotyčného, jako kdyby šlo o práci, o peníze, o rutinu.

Každý z nás má se smrtí své zkušenosti, a já si občas, přiznám se, zkoušela představit, jaké by to bylo,

Víte, co se stávalo rostlinám u nás doma?

Umíraly.

Víte, co se stávalo kaktusům u nás doma?

Umíraly taky.

Musela to být nějaká špatná aura nebo něco, co způsobilo, že se u nás rostlinám nedařilo, ať jsem dělala, co jsem chtěla, takže pokud by rostliny měly televizní show typu Survival, náš byt by byl jasná destinace.

Dneska jsem si poprvé v životě vzala čtyřstovkový ibalgin. Díky svému vnitřnímu přesvědčení totiž neužívám léky, tluící bolest/ cokoliv a nemoci léčím prostě lektvarem z bezového čaje, rumu a medu a rekonvalescencí doma, vitamíny a prostě přírodní cestou. Léky proti bolesti jsem neměla zhruba celé tři roky (a nemocná sjem nebyla už rok a půl, heč! :D), a až dnešek mě dohnal k tomu si jednu ostře růžovou pastilku vzít. Měla jsem totiž nejhorší bolesti břicha, jaké sjem kdy zažila, a to jsem na ně jó zvyklá, to mi věřte. Teď, po dávce velkého ibáče cítím, že mě pořád něco bolí, ale přitom tu bolest nevnímá, je to strašně podivný pocit. Musela jsem se o tom s vámi podělit. Ne že bych cítila výčitky svědomí, že jsem si nějakou tu chemii vzala (protože kdyby ne, nepsala byhc tohle), ale jsem z toho totálně na větvi, haha, někomu stačí málo. A kromě toho jsem vážně sjetá - ibalgin nejspíš tlumí, co může.

Pod umělou palmou usmívá se černoch
s růžovou maskou světel na tváři
V tu chvíli lásku velikou jsem ve svém srdci přemoh
však její stín mne nocí doprovází

---

Jako vystřižené ze života se vším všudy.

Momentálně se vznáším Na vlnách TSF. Avantgarda v Česku a od samotného mistra poezie! Čekejte report.